Chvilky

Chvilky jsou pro mě   zvláštním filmem. Svým   ležérním vyprávěním se   snímek nikam nežene, ani   netlačí na pilu, statické   záběry se střídají s   dynamičtějšími obrazy   kamery a v podstatě ani   žádné finále se nekoná.   Příběh se odehrává během   jednoho roku, kde hlavní   hrdinka proplouvá životem,   ve kterém se snaží najít   nějaký smysl. Absence hudby   navozuje realističtější   ovzduší a krásné oči   Jenovéfy celý film táhnou   nejvíc. Povedené dílko,   které má co říct a i přes   zdánlivě nečinný děj se v   něm ukrývá hluboké   životní poselství.

Varování Ministerstva kultury: Tento film je...
...těžko rozlišitelný od   běžného života.
Chápu, že většinu   popcornových diváků by asi   podobné filmy unudily k   smrti. Já mám ale takové   filmy, které vlastně nemají   žádný napínavý příběh   a jen ukazují ”obyčejný,   všední život‟, dost rád.   Navíc Jenovéfa Boková v   postavě Anežky je mi hodně   sympatická. Je to vizáží   taková ”obyčejná   holka‟, ale něčím je   hrozně sexy. Ve filmu   Jenovéfa, (už to jméno!),   ukáže nahý zadek a jedno   ňadro. Nemohl jsem si u této   scény společně s Hollanem   neříct: ”I want more!‟.   V příběhu se nic moc   dramatického neděje, ale ty   životní situace jsou tak   nepříjemně (i příjemně)   povědomé, až se vsakují   přímo do kůže. Takový ten   ping pong mezi autentičností   a trapností. Anežka se   bezcílně, sem tam,   protlouká svým životem, se   kterým si moc neví co   počít, (nebo s kým   počít?). Kdo z nás to   někdy v životě nezažil…   Spolužití s herdekbabičkou,   která jí organizuje život,   (taková ta, kterou sice máte   rádi, ale občas, /nebo   furt/, se to s ní nedá   vydržet, (v této roli   skvěle exceluje Jaroslava   Pokorná, /která mi navíc   dost silně připomíná   Milušku z Bažiny/). Od   babičky utíká do náruče   ženatého kamioňáka, který   se sice snaží ”bejt na ní   hodnej‟, ale ten vztah pro   něj není nic víc, než   příležitost si užít   trochu té ”sexuální   chemie‟. Od ženáče   odchází za matkou, která je   paralyzována depresí, (taky   výborná Alena Mihulová), a   od matky jede pomáhat otci   dělat dřevo na zimu. Otec je   naopak takový ten buranský   bourák, co všechno ví, vše   je mu jasné a se vším si   poradí. Takový ten typ, se   kterým je taky k   nevydržení, ale Anežka to   vydrží. Stejně jako   vydrží s babičkou   návštěvu dědy   ”ležáka‟ někde v   eldéence. Kde se k dědovi   babička i sestra chovají   nesnesitelně infantilně,   jako k malému dítěti. On se   ale nakonec děda na sklonku   svého života do pozice   malého dítěte obloukem   dostal, jako se možná   dostane většina z nás. Pro   empatického diváka je to   dost mrazivá scéna. Na   koncertě úděsného pop   zpěváka, kam s ním přišla   Anežka udělat rozhovor, si   ji mačo týpek nakonec omotá   kolem prstu tak, že s ním,   (bacha spoiler!), skončí v   jeho dodávce, jak ta   největší grupie pipina.   Anežka nemá lehký život,   ale kdo z nás ho má? Lehké   věci jsou ale nudné, tak co?   I když těžký život taky   není nejzábavnější. Co s   tím? Snad jedině pokusit se   na svou existenci podívat   trochu z nadhledu.

Samota je zlá a bez partnera   a dětí nejsi nic. Mrtvolná   kamera a jedna ubíjející   situace za druhou nedává   žádnou naději. Ovšem na   Bokovou se dalo dívat celou   hodinu a půl a požitkem byla   také dokonalá práce se   zvukem v pozadí.

Tož má to těžký, ta holka   a věřit jí to věřím,   páč to hraje dobře, ale   sledovat to 90 minut bez   výraznějšího dějového   posunu mi přijde trochu   málo.

Chvilky mně především tou   barevnou paletou dost   připomněly Doma je tady.   Taky takový zdánlivě   nenápadný a skromnější a   v určitém smyslu   minimalističtější   filmeček, který rozhodně   mnohem více ocení   festivaloví diváci. Ti   zvyklí na mainstream by se   mohli v některým   okamžicích či scénách asi   nudit, pokud by nechtěli   hledat ty souvislosti s   věcmi, které znají z   vlastní zkušenosti. Tenhle   počin není dokonalý ani   originální, ale klidně mohl   vzniknout na základě   skutečné události a díky   hereckému představení   Jenovéfy Bokové by rozhodně   neměl skončit někde v   propadlišti dějin. Na to u   nás máme jiné adepty.

S trošku přimhouřeným okem   dám téhle koprodukční či   federální podívané 5 z 10.   Hlavně když si vzpomenu na   ostatní naší tvorbu   poslední dekády nedopadá   tenhle film úplně nejhůř a   člověk se naučí v tomto   směru spokojit se s málem   (což je sice logické ne   však správné). Dějově je   to dost o ničem ale pár   hereckých   "držáků" jako   paní Pokorná a Medvecká   odvedlo dobrou práci. Jen ten   člověk za kamerou by snad   měl vyhledat lékařskou   pomoc. A na rozdíl od   některých hodnotících   nejsem vůbec nadšen výkonem   představitelky hlavní role   Jenovéfy Bokové (a v jejím   případě to není poprvé   ani podruhé). Tato dívka se   mi zdá být naprosto   bezdůvodně silně   přeceňovaná.

PROCESOR!
Tak nějak jsem nepochopil, co   tím tvůrci chtěli říct a   upřímně, mě to ani moc   netrápí. Nemá smysl hledat   něco, co tam za mě není, a   to jsem byl hodně trpělivý.   V určitým věku a životní   fázi by měl člověk   pochopit, že se nemůže   nechat vláčet jenom pocity a   náladami. Musí proto, aby se   cítil lépe, taky něco   udělat. Hezký pohled do   „ženského“ vidění   světa ala „nic se neděje a   já nevím“……Vlastně se   jí nic tak strašnýho   neděje, jenom neumí být   sama se sebou.