Dej mi své jméno

Dej mi své jméno
Asi jsem viděl úplně jiný film než někteří   zdejší, zajisté velice erudovaní a pokrokoví   filmoví znalci, kteří mají dosti zvláštní   přestavu o romantické stránce ve filmu.   Nejspíš jsem jen cynický necita a podlý,   bezcharakterní ignorant, nicméně dva latentní   homosexuálové penetrující se do řiti, pokud   není zrovna po ruce žádná broskev, sající si   pyje nebo předvádějící nefalšovanou   puberťáckou vyhryzávačku po tom, co jeden z   nich vrhnul šavli, ve mně ty správné   romantické pocity a sexuální nutkání   neprobudili. Ale dost bylo moralizování!   Nechutné, repektive otevřené sexuální scény   ve filmech mi nikdy nevadily a občas jsem se   díky své prazvláštně zvrhlé domýšlivosti   (jen abych se neunudil) upřímně zasmál.   Každopádně vydávat laciný erotický gay film   za romantické drama je poněkud zavádějící,   což lze při troše nadsázky a vyjasnění si   některých pojmů bez korektnosti a na rovinu   jednoduše ignorovat. Největší problém filmu   ovšem vidím v tom, že děj je nudný jako   návštěva botanické zahrady, zbytečně   zdlouhavý, z velké části vyplněn plytkými,   nezajímavými dialogy a žádná dramatická   gradace se zde rozhodně nekoná. A už vůbec   nechápu bezdůvodné vyzdvihování   závěrečného dialogu mezi otcem a synem na   úroveň jakésiho hlubšího poselství a   morálního apelu. Navzdory všem negativům   obdivují ústřední dvojici herců, že své   role v mnoha nesnadných choulostivých a pro ně   nejspíše i nepřírozených situacích zvládli.

Tak z tohodle filmu jsem hodně rozporuplná, v   podstatě buď špatně nebo skvěle a nic mezi.   Co bylo skvělé tak soundtrack, letní atmosféra   italských osmdesátek a herecký výkon   Timothéa, který mě chvílemi fascinoval a   chvílemi iritoval. Co mě hodně štvalo, tak že   nebyly otitulkovány rozhovory v jiném jazyce,   protože zrovna konverzace Timothéa s "jeho   dívkou" by mě docela dost zajímala. A pak   ve mě zůstal takový divný pocit. Chápající   rodiče jsou jedna věc, ale přivézt synkovi   "kámoše" až domů na zasvěcení, tak   to mi připadalo dost, navíc, když moc dobře   věděli, jak to všechno skončí. To se jako   potřebovali ujistit?
Závěrečná konverzace s   otcem, která je tak často vyzdvihována jako   zásadní, mi taky nepřipadala jako, že vše   osvětluje. Naopak mě víc dostal závěrečný   telefonát.
V každém případě to byl   zajímavý počin a dovolil mi nahlédnout tam,   kde se nikdy nepodívám a nemám na mysli   životní přátelství.

Film po většinu času působí jako trochu   provokativní romance, avšak závěrečná část   mu dává výrazně hlubší rozměr a dělá z   něj dílo, které rozhodně stojí za zhlédnutí   a zamyšlení.

Osobně mám rád tvorbu, která   překračuje hranice běžných konvencí a   otevřeně pracuje se stále ještě   tabuizovanými tématy. I proto jsem dal na   doporučení podívat se právě na Dej mi své   jméno. Film by měl určitě vidět každý, kdo   není extrémně upjatý (nebo možná právě i   on), kdo má rád romantické příběhy,   rozhodně nejen pokud ho zajímá téma   homosexuality. Ti, kdo mají rádi hlubší   příběhy, by pak měli vydržet až do konce...   Víc ani prozradit nemohu, abych vám nezkazil   zážitek.

Občan Kane pro gay komunitu. Film, ktérý   otevřeně ale elegantně a s citem mluví o   všem, co se Moonlight říct bál, a maskoval to   třpitivým artovým pozlátkem měsíčního   svitu. Majstrštyk s množstvím diskomfortních   scén pro heterosexuálního diváka, ale   nejvyšším vypravěčským uměním pro   náročného a vnímavého filmového fanouška.   Detailním a naprosto přesným zobrazením   prohlubujícího se vzplanutí zakázané   vášně, vedením herců a jejich fenomenálními   výkony, originálním použitím hudby,   vystihnutím atmosféry a nálady doby a místa,   prohloubením hlavního motivu tematem   uměleckých děl a obdivu k nim, a především   závěrečným monologem otce a závěrečnými   titulky jeden z nejsilnejších filmů o první,   stoprocentně odevzdané lásce a vášni   člověka k člověkovi. Celý čas, ale   především od prvího otevřeného dialogu na   náměstí, jsem měl pocit že koukám na   filmovou klasiku ze sedmdesátých let od jednoho   z mistrů evropské kinematografie jako Tornatore   nebo Fellini. Na referenční romanticko-vztahovou   filmařinu, ze které se učí na filmových   školách a kterou se nikdo ani nesnaží   napodobit, natož ji překonat.

„Dej mi své jméno a já ti dám svoje.“   Příběh o dospívání a hledání svého   pravého já. Snímek natočený na   pětatřicetimilimetrový film bude   pravděpodobně oceněn Akademií v kategorii   Nejlepší herec v hlavní roli.

Konečně   jsem se dopracovala k dalšímu filmu   nominovaného na letošní Oscary. Režisér   italského původu Luca Guadagnino nás tentokrát   zavedl do své rodné země, a to nejvíce filmu   pomáhá. Příběh je situován do 80. let a   seznámí diváka se sedmnáctiletým Eliem   (Timothée Chalamet), který tráví léto   poněkud netradičně. Skládá hudbu, hraje na   klavír a věří, že jednou z něj bude nový   Mozart. Až do chvíle, kdy si jeho otec, profesor   historik, pozve na léto amerického studenta   Olivera (Armie Hammer) pro svůj výzkum, teprve   Elio vstoupí do světa dospělých.

Snímek   překypuje prostředím italského venkova,   vážnou hudbou, uměním a milostným příběhem   dvou chlapců. Režisér pojal story   sedmnáctiletého Elia hledajícího sám sebe s   noblesou, citem a perfektně zvolil herce do   hlavní role. Timothée Chalamet to takříkajíc   zabil. Vybrat skoro neznámého herce do takto   důležitého snímku vyžaduje odvahu, ale   vyplatilo se to. Chalamet působí na diváka   sympaticky, je to velký herecký i hudební   talent. Mladíka na cestě sebepoznání sehrál   skvostně. Aby dokázal, že herectví bere   vážně, kvůli této roli se naučil hovořit   italsky a hrát na klavír. Můj tip na   letošního vítěze Oscara jde právě na něj.  

Zajímavé jsou i „umělecké scény“, kdy   Eliho otec (Michael Stuhlbarg), zapálený   historik, vykládá o helénistickém či jiném   antickém období. Dále scény, kdy Elio skládá   hudbu nebo píše milostné básně, dává   snímku umělecký nadhled. To mi bylo   sympatické. Já jakožto vystudovaná lingvistka   dále oceňuji směsici jazyků používaných ve   filmu, přes angličtinu, němčinu,   francouzštinu až po italštinu.  

Nicméně to je všechno, co film může   nabídnout. Milostné scény ani nebudu radši   komentovat. Armie Hammer v roli svůdného   Američana nefunguje. Ať se snaží sebevíc, na   studenta už dávno nevypadá a bohužel svým   dokonalým zjevem nepůsobí na diváka   přirozeně. Člověk by si řekl, že ho snad   vyretušovali a zasáhla CGI (computer-generated   imagery = počítačová animace a grafika), ale   na to by nezávislému filmu nestačil rozpočet.   Dalším kamenem úrazu je skoro   stotřicetiminutová délka. Mistři editingu to   trochu zanedbali a vzniklo jim podstatně dost   hluchých míst. Film pluje v jedné rovině,   nenastanou žádné zvraty a to je potom těžké   udržet krok až do konce.

Závěrečný   dialog otce se synem odhalí dávno pohřbená   tajemství, ale není to nic, co by se nedalo   logicky odvodit. Každopádně diváka nejspíš   zklame fakt, že podle ukázek se film tváří   jako nějaký nový objev, ale prakticky nic   nového nenabídne. Všechno se nakonec ukáže   jako letní, i když gayská, love story, ale   úderem září skončí, a tím pádem skončí i   naše vzpomínky na něj. U nás v kinech o 22. 3.   2018