Kronika rodu Spiderwicků není klasickou rodinnou fantasy, ale spíš povedenou pohádkou ze současnosti. Rodina Spiderwicků, tedy matka (Mary-Louise Parker), dvojčata Jered a Simon (oba hraje skvělý Freddie Highmore) a starší dcera Mallory (Sarah Boler), se stěhují z New Yorku do starého domu v lesích kdesi na venkově. Jako by už tohle nestačilo, v domě po praprapředcích straší. Vzdorovitý Jered, který se není schopný vyrovnat s rozvodem rodičů, šmejdí po baráku a objeví tajný pokoj a v něm starou knihu, kterou před osmdesáti lety sepsal jeho prastrýc.

Tahle kniha rozpoutá peklo – Jered ji i přes varování otevře a zjistí, že má v ruce klíč k poznávání všech neviditelných tvorů v okolí domku. Knihu měl před otevřením chránit domácí skřítek Náprstníček, ale zklamal. Hlavní tedy je, aby se kniha aspoň nedostala z domu, protože po ní pase zlobr Mulgarath, který by s její pomocí vyhladil všechny tvory na světě – v lidském i v tom paralelním neviditelném. Jenže znáte děti… Takže nakonec po knize a celé rodině, která ji ochraňuje, pátrají všichni skřeti z okolí a jediný, kdo ji dokáže zničit, je její autor, prastrýc Arthur, kterého před 80 lety unesli elfové a dnes je mu okolo sto dvaceti let…

Milé, roztomilé a nápadité. To jsou první dojmy, které ve mně Kronika rodu Spiderwicků po zhlédnutí vyvolala. Ale taky naivní, hloupoučký a klišoidní příběh. Přesto máme po dlouhé době konečně co do činění s kvalitním snímkem pro celou rodinu. Nápadité, pěkně animované postavičky, do toho kvalitní herecké výkony (Highmore má před sebou skvělou budoucnost, pokud jako jiné dětské hvězdy neskončí na drogách nebo chlastu…), to je to, na čem si pošmáknou děti i jejich rodiče.

Některé nápady jsou opravdu originální, ale přiznejme si, že hodně dětské (ale to v primárně dětském filmu není přece na škodu). Hejkal, který daruje plivnutím do oka „zrak“ k vidění neviditelných, či domácí skřítek opíjející se medem, nemají chybu. A útoční elfíci vypadající jako chmýří pampelišky jsou něco, co nevidíme každý den (že by měl někdo ze spisovatelské dvojice Tony DiTerlizzi a Holly Black alergii na pampelišky?:-) Ale přestože rajčatová šťáva rozpouštějící skřety na kaši je zajímavý nápad, je to možná už trochu přitažené za vlasy…

Kronika rodu Spiderwicků oplývá vším, co ke správné pohádce patří: odvážné děti, chátrající dům s tajnými místnostmi, magickou knihu, napětí, akci a nadpřirozené potvory – hodné i zlé. Délka je ale upravená tak, aby byla snesitelná i pro ty nejmenší, což má za následek až přílišnou zkratkovitost a zběsilost toku času. Všechny tři hlavní postavy jen někam utíkají, vše je příliš rychlé, ani se nestačíte nadechnout, nakouknout do skrytého světa a už je konec (ze kterého pohádkově sladký happyend jen kape, ale budiž…). A to je škoda, za delší pobyt v tomhle fantazijním světě bych se opravdu vůbec nezlobila.

Nemohu si pomoci, ale chvílemi mi Kronika rodu Spiderwicků připomínala Pána prstenů, chvílemi Harryho Pottera (třeba ten tvor, na kterém létali, jako by z oka vypadl Klofanovi). A i když nedosahuje jejich kvalit, oproti ostatním fantasy pohádkám působí dílo režiséra Marka Waterse jako blýskání se na lepší časy. Všichni Eragonové, Narnie, Probuzení tmy a podobně (kromě Hvězdného prachu!) se mohou jít klouzat, Spiderwickové totiž pobaví i dospělé aniž by je nutili nad trapností pozvedat obočí. A to se ani nemusí koukat přes kouzelný kámen…