Týden v tichém domě

Příjemné pokoukání
Ze starých filmů, tenhle   patří k jedněm z mých   nejoblíbenějších.   Nepostrádá kouzlo a   atmosféru staré Prahy,   stejně tak i postav a   postaviček žijících pod   jednou střechou pražského   malostranského domu. Tenhle   film si nikdy nenechám ujít   a jsou to pro mě příjemně   strávené chvilky.

Není to nějaký extra film,   ale mě se ta atmosféra 19   století líbí, spousta   dobrých herců a to se   podíváme jenom na jeden   týden ze života rodiny   Bavorů...

Film je sice černobílý, ale   má i dnes v sobě   neuvěřitelné množstvá   nerudovské nálady,   nečekaně spojené s   divákovým pocitem, že se   díky panu režiséru   Krejčíkovi dostal nějakou   záhadnou cestou do 19.   století.

Text upraven 3. 11. 2017

Tyhle filmy   zbožňuji. Mají bohaté   obsazení a přinášejí   vyprávění o reálných   lidech, které zde žili.   Neruda krásně psal o Malé   Straně a vlastně o celé   Praze. Jeho povídky byly   několikrát převedeny na   filmové plátno. A většinou   to jsou snímky, ke kterým se   diváci rádi vracejí.
Týden v tichém domě se   skutečně odehrává během   jednoho týdne. Píše se rok   okolo poloviny 19. Století.   Některé dny je slunečno, v   jeden den prší. Film   začíná poeticky i smutně.   Začíná úmrtím jedné z   nájemnic pavlačového domu.   V průběhu děje se   seznamujeme s celou řádkou   postav a postaviček. Z filmu   přímo je cítit atmosféra   doby. Dva mladíci pracuji na   rakouskouherském úřadě,   kde panuje přísná   hierarchie. Dělají si ze   systému i z kolegů legrácky   ve formě malůvek a   žertovných textů. Ty   píší do sešitu, který   nezodpovědně ukrývají v   pracovním stole.
Nebo   je tu pan domácí. Nevíte co   si o něm máte myslet. Je   přísný, snad i despotický,   ale dokáže ukázat i lidskou   tvář. Doma to má těžké,   a tak zalíbení nachází v   ochočeném špačkovi.
Je tu celá řada dam a   dívek toužících po   vdavkách. A nebo paní   Bavorová, majitelka obchodu   koloniálního. Ráda sází   lotynku. A taky ji jednou ten   tip vyjde.
Týden v   tichém domě je skutečně   kouzelný, poetický a   odpočinkový.

Sedm dní v domě U Dvou   slunců. Žádná velká   dramata, příběh v poklidu   plyne po dobu jednoho týdne v   duchu atmosféry Nerudovy   poetiky. Jiřímu Krejčíkovi   se malostranské kouzlo   podařilo zachytit úžasně.   Kulisy barrandovských   ateliérů filmu dodávají   onu potřebnou krásu   pražského devatenáctého   století. Všechny postavičky   jsou bezvadně obsazeny,   žádná nijak výrazně   nevybočuje, všichni jsou   stejnoměrnou součástí   malostranského domu. Pro   Jiřího Šusta to byla jedna   z prvních skladatelských   prací. Jako debut Jiřího   Krejčíka je to dílo velmi   zdařilé, které by si   zasloužilo oprášit a dát   mu remasterovaný háv.

Tímto snímkem na sebe   upozornil již více než   před šedesáti lety   začínající režisér   Jiří Krejčík. Dovedl   postihnout probíhající ruch   v jednom malostranském domě,   kde bydlí nejrůznější   typy nájemníků, a zobrazil   jejich všední starosti,   místní malicherné rozbroje,   které mezi nimi propukají.

Postav jak na orloji. Málem   jsem si musel napsat seznam.   Není to ani komedie, ani   drama, ani nic, co by nějak   stálo za pozornost. Prostě   průměrný film, a to ještě   ve slabším průměru.