Sedmikrásky

“Když se všechno kazí,   budeme zkažené i my.”   Specifický snímek artového   pojetí v groteskním rozletu   ve svém filosofickém pohledu   a kritiky společnosti   napříč spektry všedního   života. I přes urvalou   kritiku své doby s přehledem   obstojí i dnes. Snímek je   ohledně naivity   prezentovaných dívek tak   surrealisticky silný, že se   té kritiky za socialismu v   podstatě nelze ani divit.   Avšak s jistotou lze říct,   že kdyby něco takového bylo   natočeno dnes, a to s   poukazem právě na dobu   dnešní, mohutné kritiky by   se to jistojistě nevyhnulo   zrovna tak. Režisérka Věra   Chytilová tímto snímkem   také do československé   kinematografie hodila   tvůrčí artové vidle, a to   pořádné. Zákazu snímku po   událostech v roce 1968 se   tedy taktéž nelze divit. Je   plný odkazů a symbolik ve   svém útoku na morálku,   avšak v takovém uměleckém   rozhraní, že je pro   běžného diváka naprosto   hodně těžko uchopitelný.   Tzv. paradox interpretace   prezentovaný obrazově   vizuálními montážemi je   zkrátka spíše cílem na   náročného diváka. „Jde   mi o to dostat diváka do   situace, kdy sám   přemýšlí, jakou roli hraje   ve vlastním životě, když   se kouká na moje filmy. Chci,   aby srovnával svůj život s   tím, co vidí na plátně,”   nechala se slyšet Věra   Chytilová, což byla rána   především pro stranické   soudruhy. Za socialismu si   přece byli všichni rovni,   tedy nemohlo být mezi lidmi   rozdílu. A tak snímek a   Věra Chytilová následně   dopadli, jak dopadli. Film i   ona se se dostali na černou   listinu. Ano, film není pro   každého, byť je to škoda a   ne zrovna malá. Taková   prezentace v rámci   upozornění na povrchnost   mezilidských vztahů   prostřednictvím dvou dívek,   právě tohoto marastu plně   využívající ke své   rebelii, se jen tak nevidí.

Výtvarně velmi zdařilý,   vysoce nadprůměrný film!   Barvitý snímek, na němž je   stále na co koukat, takže   divák se nenudí. Bavit se   lze ostatně již jen těmi   nesčetnými rozpustilými   skopičinkami, jichž se obě   protagonistky navyvádějí ve   snaze vyrovnat se světu a   být zkažené stejně jako   on. A ačkoli chtějí být   zkažené, svět v jeho   zkaženosti přesto dostihnout   nemohou. Toto je zkrátka   klenot světové   kinematografie.

Tak dámy a pánové pro mě   je tohle filmový skvost   československé   kinematografie 60-tých let,   vizuální orgie se zde   kloubí s ohromnou porcí   originality a černého   humoru. Kdoví jak by se   vyvíjelo dílo Věry   Chytilové nebýt roku 1968   či být po něm na západě,   ale to přenechám dumalům.

Neuvěřitelné! Celý film   jsem si pokládal otázku, že   když se podařilo v roce 1966   udělat TOTO! tak proč teď   už ty filmy jsou takové   normální? Celý příběh,   psychedelické hraní si s   barvami, ještě pohoda. Ale   potom, co se začaly   stříhat, to jsem čuměl s   otevřenou hubou a říkal si   "To teda klobouk   dolů" film, který nemá   obdoby a neztrácí na kráse   nic po 43 letech od svého   vzniku!!!!

Protiválečné filmy nemusí   být polopaticky o světových   válkách apod. Můžou   pojednávat i o broucích a   reklamě (Starship Troopers)   nebo o dvou zlobivých   dívkách, které si každá   mladá divačka ihned   oblíbí.

Holky se rozhodly že budou   zlý a tak byly zlý, sem rád   že v francouzská nová vlna   60. let ovlivnila i českou   tvorbu... Sedmikrásky   ukazují jak to pak pěkně   vypadá...

Jedno ze stěžejních děl   nové vlny ve mně vyvolává   smíšené pocity. Na jedné   straně je tu výtvarná   stylizace, před kterou   smekám. Barvy, kostýmy,   střih, s tím vším je   nakládáno s obdivuhodnou   nápaditostí a působivostí   (podíl Ester Krumbachové   jistě není malý). Pak jsou   tu ale věci, s nimiž mám   problém i u jiných   režisérčiných kusů.   Afektovanost hlavních hrdinek   ještě docela sedí k jejich   zvýrazněné lehkomyslnosti a   dekadenci, kde se snoubí   protřelý cynismus s naivitou   a zranitelností. Ale někdy   (vlastně dost často)   převáží doslovnost a   polopatické moralizování ve   stylu "Ta dnešní   mládež si neváží   žádných hodnot" a to   mě zkrátka ruší. Nevadí   mi angažovanost, chápu, že   se Chytilová chtěla k   určitým věcem vyjádřit,   ale když už věnovala   takovou péči vizuálním   experimentům (ta   "stříhací" scéna   byla například skvostná),   proč musí všechno tak   průhledně dovysvětlovat?

Začala bych stejně jako   Noerona a to tím že k nové   vlně všeobecně nemám   kladný vztah, souhlasila bych   s tím, že snímek zaujal po   vizuální stránce,   především kostýmy E.   Krumbachové byly velmi   zdařilé. Dále bych   pochválila hudební složku,   která velmi dobře   podbarvovala situace na   plátně (obrazovce). Co mi   nepřipadalo vůbec zábavné,   tak výroky a chování obou   představitelek, protože ty   byly na "přes   držku" a mít takové   nevycválané parchantky doma   nebo v okolí, tak potěš   pán Bůh.Jenže ono to   vlastně bylo účelem, aby   provokovaly - mě teda   hrozně,ale smát jsem se tomu   nedokázala.

K nové vlně všeobecně   nemám kladný vztah, a k   tomuto snímku jsem   přistupovala s předsudkem,   že budu mít možnost vidět,   kterak byl položen základní   kámen zhovadilostí v   českých filmech, kterým se   v posledních letech tolik   "daří". Ale opak   byl pravdou. Nejen, že po   vizuální stránce snímek   minimálně zaujal, ale   absurdní nápady a výroky   obou protagonistek byly   natolik zábavné, že jsem se   neubránila smíchu. Možná i   proto, že se mně bezděky   vybavila vlastní telecí   léta, kdy jsme si nudnou   cestu busem ze školy   zpestřovali trháním   papírků, které jsme   následně umísťovali   kudrnatým spolucestujícím   do vlasů (v rovných   kadeřích se papírky   neudržely). Bavili jsme se   přinejmenším stejně   dobře, jako dvě Marie při   svých, pravda, hodně   drsných žertících.

Takovej ten ujetej film, kde   nechápete o čem to je a co   tím chtěl   "básník" říci   :-) Ale překvapivě mě to   celkem bavilo a Jitka Cerhová   mě i zaujala...

Já nemám nic proti   „uměleckým“ záměrům a   snímkům. Ale pokud je za to   považováno střídání   filtrů, je to na pováženou.   O ději raději nebudu ani   psát. Prostě paní   Chytilová předvedla další   pitomost bez hlavy a paty. A   kdyby do toho nepřidala   pazvuky, nebyla by to ona.   Snad jen skoro ke konci je   hudba, která stojí za   poslech. Ale je to jen kousek   Wagnerova Funeral marchu.

Naprostá slátanina nebo   provokující a kultovní   dílo? Nevím,ale jak někdo   napsal na ČSFD kdyby člověk   tu dobu co trvá film koukal z   okna, jen tak vyjde to   nastejno a já se k tomuto   názoru přopojuji. Ani jsem   to nedokoukal, snímek mě   úplně minul.