Vítejte do světa, kde mamuti   pomáhají s výstavbou   pyramid, rastamani je loví a   šavlozubí tygři jsou   féroví. Rád si nechávám   vyprávět pohádky, ale ne   když ze mě dělají blbce.   Kdyby aspoň v názvu nebyl   ten letopočet a Emmerich   přiznal barvu, že jde o   fantasy. Neoriginální,   hloupou, ale aspoň efektní.   Nebažím po maximální   historické věrnosti, od toho   jsou dokumenty. Ale co je   moc...

Zaslouženě   nejobletovanější   asterixovský film. Dějová   linie je sice prajednoduchá a   předvídatelná, ale nabitá   vypečenými gagy, které   ocení všechny věkové   kategorie, i když ten   nejtěžší úkol, na němž   si Asterix s Obelixem málem   vylámou zuby (jasně, souboj   s byrokratickým molochem)   menší diváky asi úplně   neosloví. Vydatná porce   zábavy pro každou   příležitost.

Ten děj je lehce   předvídatelný, ale v tomhle   případě mi to vůbec   nevadí a užívám si   přímočarou, syrovou   žánrovku. Od režiséra   tarantinovské ztřeštěnosti   jménem Nemilosrdný střelec   bych něco tak seriózního a   stylově štíhlého nečekal.   Hrdinská nadsázka, obrovská   přesila, to k věci patří.   Snad jen ten hořící dobytek   si mohli tvůrci odpustit.

Podívejte, jaký akční   nářez dokážeme natočit u   nás ve Francii. To je asi tak   v kostce celé poselství   filmu, protože ty bláboly o   zákonu a pořádku nejde   brát vážně stejně jako   kvality scénáře. Nemůžu   ale popřít, že gymnastické   výkony obou hlavních hrdinů   jsou nadmíru efektní a   kouká se na ně dobře.

Klasický Emmerich. Obrázky   gigantických destrukcí berou   dech a stokrát omleté   příběhové schéma je   vedlejší. K tomuhle se musí   přistupovat s nadhledem. A   když je ve hře sympaticky   civilní John Cusack nebo   ujetý Woody Harrelson, tak se   to docela dá.

Joel Schumacher se snaží   seč může být mysteriózní   a překvapivý, ale výsledek   je překombinovaný, zmatený   a nelogický. Za Jima Carreyho   a za snahu se ale patří   trocha shovívavosti.

Nejde nesrovnávat s Já,   legenda, námět je velmi   podobný. Boyleho dílko   stálo očividně míň peněz   a není tak americky   vypulírované, což mu   dodává na syrovosti. Hlavně   se ale snaží dobrat   hlubších poselství, což je   zřejmé z části   odehrávající se na   vojenské základně.   Zároveň se mi ale zdá, že   s první půlkou nedrží tak   docela pohromadě, Cillian   Murphy se taky až moc snadno   změní v neohroženého   bijce. Čili šlo to   dotáhnout dál, ale i tak   hodnotím o chloupek výš   než Smithovu robinzonádu.

Ki-Duk Kim je rafinovaná   bestie a tentokrát mě   opravdu dostal. Ani nevím   přesně čím. Krásou   obrazů, protože každý   záběr je precizně   vystavěnou (a nikoliv   samoúčelnou) kompozicí.   Atmosférou na pomezí snu a   reality. Sdělením, jehož   detaily nerozeznám, ale   nemám přitom pocit, že bych   se v nich ztrácel. Vím, že   termín filmová báseň je   olysalá berlička, ale v   tomhle případě se nemám o   co jiného opřít.

Tenhle film měl na víc, mohl   se stát potřebnou vzpruhou   pro skomírající westernový   žánr. Russell Crowe i   Christian Bale dokázali svým   ústředním hrdinům   vdechnout život, jsou   uvěřitelní a charakterově   zajímaví. Akční scény a   přestřelky jsou natočené s   moderním drivem, ale   zároveň nestaví westernovou   estetiku na hlavu. Zazdil to   konec. Takové naivní   morální prohlédnutí mohlo   fungovat v době původního   filmu, dneska budí   minimálně rozpaky. James   Mangold, který jinak odvedl   velmi slušnou práci, se v   tomhle případě měl aspoň   pokusit o nějakou   aktualizaci.

Omšelý námět, bezkrevné   zpracování a až na pár   slibnějších lekaček   hlavně nuda. Nic, co by mi   zrychlilo tep. Připadal jsem   si jako když Mr.Bean sledoval   před usnutím partii šachu,   na chvíli zpozorněl když se   hráč chystal táhnout,   jenže pak se zase nic nestalo   a Bean začal znovu klimbat.

Nedělá mi potíže ocenit   vizuální atraktivitu filmu,   který už kromě ní nic   jiného nenabízí. S takovým   očekáváním jsem   přistupoval i k téhle   komiksové adaptaci, ale   nálož tupého,   krvežíznivého patosu byla   tak velká, že tu zajímavou   výtvarnou a barevnou   stylizaci přebila. Počítal   jsem i s tím, že o   historickou věrnost tady   nepůjde, ale skřetoidní   zrůdičky, sloní muže a   opiercingované přiteplence   jsem nečekal (chyběla už   jen španělská inkvizice).   Dále tu máme otřepaná   klišé (předávání   přívěsků), prázdné   žvanění o svobodě,   nesnesitelná heroizace   války. Ten film přímo   žadoní o to aby ho někdo   zparodoval a místy už   paroduje sám sebe. A korunu   tomu nasazuje závěrečný   nadutý proslov z úst těch,   kteří se vydávají za   předvoj civilizace ale   jednají jako praví barbaři:   "Dnes zachráníme svět   před mystikou a tyranií a   vykročíme do budoucnosti   zářivé jako nikdy."   Nebyl náhodou tohle   oblíbený film Anderse   Breivika? Snažil jsem se na   tohle všechno nemyslet a   užít si ten opravdu   exkluzivní vizuál, ale   vesměs marně.

Lahůdka pro všechny, kdo   milují rychlá a luxusní   auta aspoň z poloviny tak   jako hlavní hrdinové   příběhu. Bohužel k   takovým se nepočítám. 60   sekund je učebnicovým   příkladem toho, že   sebekvalitnější obsazení   nezachrání vypravěčsku   šeď.

Tak temný ten film je,   morálně vyhrocený taky.   Špínu byznysu, do kterého   se postupně noří hlavní   hrdina i proces, v němž i   jeho to svinstvo zevnitř   rozleptává ukazuje docela   sugestivně. Ale stejně se   nemůžu zbavit dojmu, že   původně zamýšlený Fincher   by z toho vytáhnul mnohem   víc.

Předvídatelné, ale svižné   a nenudící. Tempo a stopáž   jsou jednoznačné klady. K   Liamu Neesonovi mi ta   supermanská řezničina moc   neseděla, za tohle by ho asi   v radě řádu Jedi   nepochválili. Neboli na   takové role jsou tu jiní.   Ale nakonec proč by si to   nezkusil.

Má to pořád velkou sílu.   Krásně komponované záběry   plné významů, které z nich   ale netrčí ve stylu:   "Podívejte jaký jsem   umělec a jak to umím se   symboly" ale naopak   účelně ozvláštňují a   posouvají děj. Stejně tak   symbolika generační revolty   nijak nebije do očí, je   nenásilně vpletená do   působivé love story takže   nic nebrání tomu nechat se   příběhem pohltit a   prožívat ho s postavami. O   skvělých hercích se není   třeba rozepisovat stejně   jako o hudbě, která   úžasně podtrhuje   atmosféru. A slavné   kostelní finále ať je jak   chce idealistické, je prostě   strhující. Krásný film

Dva lidé, kteří touží po   troše lidského tepla a   porozumění, jimiž by   vyléčili hluboké rány   způsobené válkou, ale ty   samé šrámy jim cestu ke   sblížení nenapravitelně   zničí. Trojice   Vláčil-Körner-Čepek po   Údolí včel znovu   zazářila. Kvalitní   scénář, citlivá režie a   úsporné herectví, to jsou   tři body, na kterých stojí   působivost filmu. K Petru   Čepkovi musím samozřejmě   přiřadit i Emmu Černou, oba   tady ukázali jak účinná   může být v herectví   střídmost. Víc než slovy   je vyjádřeno mimikou,   pohyby. Taky tempo   vyprávění je rozvláčné,   ale bez toho aby se z něj   vytratilo napětí. Krutý,   nepřikrášlený výřez z   naší historie, který by o   pár let později už   natočený být nemohl.

Tohle byl za normalizace jeden   z těch mála západních   thrillerů, které k nám   železnou oponou proklouzly,   protože vlastnily pas s   nápisem "Nastavujeme   zrcadlo prohnilému   kapitalismu". Právě a   jenom proto to byla tenkrát   taková pecka, nebylo moc s   čím srovnávat. S odstupem a   střízlivě ale musím   říct, že je to hodně   nešikovně vystavěný mix   dobrodružného a   katastrofického filmu. Nemá   napětí, zato dost logických   facek. Hrdinové jsou ploché   figury, herci druhá, třetí   sorta. Zhruba ze stejného   období pocházející a   podobně laděný Kozoroh 1, k   němuž jsem se nedávno taky   vrátil, zestárl mnohem   méně a na rozdíl od Aféry   Concorde má pořád šťávu.   Filtry dětství/mládí jsou   ošidné a tenhle film je   usvědčuje.

Na svojí dobu výborně   natočený dobrodružný   příběh, ve kterém zaujme v   první řadě stárnoucí a   přece jiskřivá dvojice   Bogart - Hepburnová, humor,   napětí i romantika ale i   šikovně propojené   exteriérové a studiové   natáčení. Jenže ve   chvíli, kdy použiju spojení   "na svojí dobu",   už asi není něco úplně v   pořádku, signalizuje to, že   dílo stárne a začíná   patřit víc muzeu než   životu. Ale nechci být moc   příkrý, i v muzeu je   pěkně.

Kvalitní moderní akční   film. Nevím sice, v čem   spočívá ta aura   vyjímečnosti, která se nad   Bournovskou sérií vznáší,   ale třeba pochopím s   dalšími díly. Odstartováno   je nadějně. A France Potente   to ještě nikdy tak   neslušelo jako tady.

Nevím, jestli to má na   svědomí můj trochu   povznesený stav při   sledování filmu, ale poprvé   jsem měl chvílemi dojem, že   se dívám ne na Bonda ale   jeho parodii. Akční scény i   dialogy jsou provařené nebo   rovnou hloupé (pasáž v   egyptských ruinách), postava   padoucha s kovovými zuby je   víc směšná než   charismatická, Moore   začíná strejcovatět. Ve   druhé půlce se to sice   znatelně lepší, ale i tak   jsem se tentokrát bavil   spíš útrpně než   spiklenecky. Vzhledem k   vesměs kladným hodnocením   se na to ale zkusím ještě   mrknout s jasnou hlavou.

Nemám možnost srovnání s   původním filmem, ale   myslím, že tenhle remake by   z něj nemusel vyjít špatně   a to hlavně zásluhou Jude   Lawa, který je absolutně   přesvědčivý jako   hédonistický sukničkář,   po svém zmoudření i během   té cesty. Vnitřní monology   a komentáře postav na kameru   můžou být pro tvůrce   nebezpečnou pastí, ale v   tomto případě jsou naopak   zásadními strůjci vtipu.   Především v první půlce   to má opravdu švih, ke konci   přibývá klišovitých   životních mouder a ubývá   tempa, ale pozitivní dojem   zůstává zachován.

Takové filmy mají schopnost   vypovědět něco   důležitého o své době a   jejích lidech a přitom si   uchovat nadčasovost. Wenders   tady popisuje vcelku   jednoduchý koljovský   příběh, ale pod ním je   spousta nevyřčeného o   atmosféře a pocitech v   Evropě na začátku 70. let.   Odcizení, únava z konzumní   prosperity, hledání   kořenů. Takhle řečeno je   to klišé, ale s tou   nevtíravou poetikou, sa jakou   Wenders vypráví, se to   dostává pod kůži. Skvělý   je výkon hlavní dětské   herečky.

Život je show a show je   život. V tomhle filmu se   geniálně propojuje vážné   a rozmarné, je vrstevnatý,   nejednoznačný a přitom   přesně zacílený. A taky   výborně, odvážně   natočený. Lahůdka. A jestli   někdo nemá rád broadwayské   muzikály, v tomhle případě   na to snadno zapomene.

Všechny výtky ohledně   slabého scénáře chápu a   nehodlám je vyvracet. Ale mě   prostě ten řídký děj   nijak nepřekážel,   atmosféra, kterou vytvářela   animace v součinnosti s   želvím tempem a až   pedantským zaměřením na   detaily, mi to vynahrazovaly.   Nebyl to příběh, z jakého   bych se posadil na zadek, ale   tvůrcům se podařila jiná,   ne tak samozřejmá věc,   totiž vytvořit svůj svět,   vtáhnout mě do něho a   dokázat aby se mi v něm   líbilo. Díky rotoskopické   animaci jsou pohyby a mimika   herců natolik reálné, že   jsem si chvílemi říkal   proč by to vlastně nemohl   být normální hraný film.   Jenže právě pak, bez té   černobílé komiksové   poetiky, by asi ty   scénáristické rezervy   vylezly na povrch. Oskarový   film to není, je výjimečný   spíš na tom našem   písečku, ale fakt je, že se   k němu rád vrátím a to je   nad všechny analýzy.

Americký venkov 19.století,   pověry, sychravé počasí,   ponuré lesy. Tim Burton v   Ospalé díře ukázal, že   takové prostředí je pro   horor jako stvořené. Tvůrci   Americké kletby po něm   lačně chňapli, opřeli se o   prověřený fígl "podle   skutečné události" a o   charisma Donalda Sutherlanda a   stvořili duchařinu, která   je solidní, ale k židli   nepřiková, do křesla   nezatlačí.

Dávno před Lynchem otevřeli   "šokující   Španělé" Buňuel a   Dalí dveře do prostor, kde   to všichni důvěrně známe,   ale soudě podle mnoha   odmítavých postojů k   tomuhle filmu (tehdy i teď)   neradi přijímáme snovou   (ne)logiku za součást   reálného světa, ať už   pojmem "reálný"   myslíme cokoliv. Možná je   ta surrealistická metoda   řetězení podvědomých   představ pohodlná, možná   je těžší vyfabulovat   smysluplný příběh.   Důležitý je ale dojem,   jaký dílo vyvolává. Faktem   je, že pro mě tenhle   "kraťas" zůstává   fascinující hádankou bez   univerzálního klíče,   vstupenkou do světa, kde   fantazie přestává být   bezpečná. Není třeba   rozumět abych mohl žasnout.

Mistrovské Buňuelovo   podobenství mířící do   jeho oblíbených terčů:   aristokratické, měšťácké   i církevní smetánky. Formou   připomínající absurdní   divadlo tu zobrazuje její   izolovanost a odtrženost od   reality, zapouzdření se ve   vlastních malicherných   problémech a neschopnost   vyjít z nich ven. V bizarní   situaci společnosti   uvězněné zdánlivě   bezdůvodně v jedné   místnosti se odhaluje i   pomíjivost tenké   civilizační slupky na kterou   býváme tak pyšní.   Samozřejmě ne všechno je   tak očividné. Buňuelova   surrealistická minulost i   tady vystrkuje růžky a   nechává mnohé další   otázky viset ve vzduchu.

Platí zhruba to, co jsem   napsal k Šifře, včetně   hodnocení. Oproti ní mi   Andělé připadají jen o   něco rychlejší,   akčnější. Jinak zase   slušná, nenáročná   zábava.

Obecná škola na irský   způsob? Potom ale o poznání   chmurnější. Dětství,   jaké zažíval hlavní   hrdina, mu asi nikdo závidět   nebude a přitom takových   rodin musely být tisíce.   Románovou předlohu neznám,   takže nemůžu posoudit   nakolik byly postavy oproti   ní plošší, mě se   vykreslení jejich charakterů   zdálo (pro potřebu filmu)   dostačující. Vypíchnul   bych otce v podání Roberta   Carlyla, Emily Watson byla   taky výborná i když svojí   kreaci z Prolomit vlny už asi   nikdy nepřekoná. Líbilo se   mi, že při vší té bídě   (prostředí zablácených,   smradlavých uliček a   kutlochů bylo podáno hodně   sugestivně) a hořkosti   nevyznívá film depresivně.   Parker umí i když zrovna   netočí přelomová díla.

Nesnesitelně dusivá,   plíživá atmosféra   Louisiany plná bahenních   výparů a voodoo propriet. To   je ta zásadní deviza filmu.   Trpělivost diváka je   natahována na skřipec   náznaků a zneklidňujících   detailů, jejichž řazení je   rozvleklé, ale o to   napínavější. Skvělá   záležitost, která vůbec   neukazuje na rok svého   vzniku. Určeno těm, kterým   se líbí filmy typu Ďáblův   advokát či Devátá brána a   kteří zároveň mají rádi   filmy s perfektně dotaženou   atmosférou. S koncem mám   trochu problém: i když se od   jisté chvíle dal   předvídat, čí duše to ale   nakonec propadla peklu,   Johnnyho Favoritea nebo   Harryho Angela? Nebo je to   jedno?