Polnočná omša

Tolik zla, hrůzy, strachu,   úzkosti a napětí nacpat do   příběhu, který se   odehrává během Štědrého   dne roku 1944 jsem musel   rozdýchávat. Strašlivé   zlo, boj o přežití za   každou cenu a naprostá   ztráta lidských hodnot,   scény, u kterých tuhne krev   v žilách. Nebudu   rozpitvávat děj, tohle je   brutální drama, které   předčí snad i Krejčíkův   předchozí Vyšší princip.   Atmosféra by se dala krájet,   herecké kreace neskutečné   (tohle je vrchol, co se dá   všechno zahrát a je   zbytečné někoho   vyzdvihovat, z těch všech   výkonů mrazí), strach   číhající z každého   záběru. Strach, strach a   zase jenom strach. A do tohoto   skličujícího pekla hraje   jako paradox vánoční hudba   Zdeňka Lišky.   Neuvěřitelná kombinace, o   to více ještě umocňující   krásu vánočního období v   době odporného bestiálního   vraždění. Lišák to   prostě vždycky uměl,   vzpomeňme třeba Spalovače,   kde použil podobný kontrast.   Polnočnou omšu jsem viděl   poprvé někdy před dvaceti   lety, potom asi před rokem a   potřetí teď a musím   říct, že každý další   zážitek z filmu se pokaždé   stupňuje. Jiří Krejčík   byl puntičkářský   režisér, který si potrpěl   na sebemenším detailu, z   herců vyždímal vždy   maximum a proto je to ve   výsledku sakra vidět. Ve   svém úsilí a pečlivosti   natočit věrohodný film z   jakékoliv doby mě hodně   připomíná Františka   Vláčila, oba dva byli naši   největší režiséři, nikdo   netočil filmy jako oni.   Klobouk dolů. Ještě bych   zmínil, že se snímek   natáčel na formát   Cinemascope, to znamená   absolutní vizuální krásu.   A když si kameraman Rudolf   Stahl mladší zaostřuje   různé detaily a záběry,   potom nezbývá tenhle klenot   zařadit do kategorie filmů,   kde pětihvězdičkové   hodnocení nestačí.

Rodina ukrývá na půdě   zraněného syna, ale aby   zachránili rodinu, syna   obětují a ten darebák   Hannjo Hasse ten ty svý   nácky hraje tak odporně   dobře, že když promluví,   tak jde mráz po zádech. A   ještě dodám, že film má   krásnou hudbu...

Musím se shodnout s   hodnocením Argensona ohledně   zvukové složky. Film jsem si   nahraný z televize navíc   pustila v nočních hodinách   a po strašně hlasité   scéně se střílením jsem   pořád musela buď zvuk   tlumit nebo dávat nahlas,   abych vůbec něco slyšela.   Zvukař by se za tento film   měl stydět! Mě zaujala   scéna na gestapácké   stanici, kde vlastní rodina   odepsala syna, velmi mi to   připomínalo Sophiinu volbu.   Jinak je tento film další z   řady těch, kde se filmovými   prostředky vyjádřilo více   než všemožnými   "bouchacími"   efekty.

Chvílemi jsem měl pocit,   jako kdyby těm divadelním   hercům někdo řekl, že   před kamerou nemusejí tolik   řvát jako na jevišti,   takže oni chvilkama mluvili   tak, že jim nebylo skoro   rozumět. Nebo to byla   špatně ozvučená kopie.   Nebo už prd slyšim, ale to   sem nepatří. Nějak moc   nemusím tyhle slovenské   drsné filmy, kdy sníh a   kontrast vánoce - válka jen   dokreslují atmosféru, ale   strhující herecké výkony   (zvláště dobře se koukalo   na u nás prakticky neznámou   Margit Bara) mi přeci jen   něco přinesly. Se   zvláštní směsicí emocí a   komična na mě zapůsobila   scéna německy jímavě   předneseného Stille Nacht a   vzápětí slovensky nasraně   do klavíru odbřinkaného   Nesem vám noviny, to vše se   zřetelnými výrazy ve   tvářích, co si o tom kdo   myslí. Dost dobrý!

Dramatický príbeh rodiny   Kubišových, ktorej členovia   pokiaľ už priamo   nespolupracujú s Nemcami,   túžia aspoň prežiť vojnu   v bezpečí. Vážnym   ohrozením sa pre nich stáva   návrat zraneného syna   Juraja, ktorý bojuje s   partizánmi.