Nostalgie

Jsem na sebe pyšná,   vydržela jsem celé dvě   hodiny, pět minut a   třicetpět sekund mého   prvního setkání s   Tarkovským a troufám si   tvrdit, že i posledního.
Z filmu vyzařuje klid,   který plíživě nahrazuje   neidentifikovatelná forma   šílenství, dosahující až   hypnotického účinku na   diváka, který přichází o   svobodnou vůli a není   schopen vypnout přístroj,   který na něj působí silou   statické kamery, věčného   přítmí a protisvětla,   naaranžovaných kompozic,   mlhou, provazovým lijákem,   plynoucí vodou, slovy,   zhmotnělými zvuky dějů a   psího dechu v polomrtvém   lázeňském městě, kde se   stopařům cizích vzpomínek   nevyplatí ani sundat si   kabát ... Nepochopené menu,   nestrávené sousto a   neukojený hlad.

Žádný divák plně   nepochopí Tarkovského. Jeho   tvorba je tak subjektivní a   přesto dokáže na člověka   hluboce zapůsobit. Jak živly   (voda, oheň, země, vzduch),   barvy, zvuky, zpomalené   záběry kamery na zcela   obyčejné věci...   Mistrovské dílo.

Těžký snímek, ke kterému   si musí každý divák   vytvořit vlastní vztah a   najít svou cestu. Tak jako u   většiny Tarkovských   snímků. I tady se děj   vleče pomalu, ale díky   nádherným kamerovým   kompozicím doslova fascinuje   a hypnotizuje. Bez hudby a bez   nějakého zbytečného   vysvětlování. Přebíhání   z barevných částí do   černobílých má vyloženě   onu magickou, melancholickou a   nostalgickou atmosféru, kdy   se hlavní hrdina vrací tam,   kde mu bylo nejlépe.   Závěrečný přechod bazénu   svaté Kateřiny se svíčkou   a následný poslední záběr   má úplně mystickou auru a   poetiku. Je to opravdu   zvláštní kus, ale přijít   mu na chuť vyžaduje   obrovskou trpělivost.

... „Poezie se nedá   přeložit.“ Stejně jako   nelze pochopit i třeba   obyčejný vtip, nepatří-li   člověk sám k zemi   (kultuře) ve které vznikl...   „Co je třeba udělat, aby   se dospělo k porozumění?“   Vždyť kontakt se navazuje   docela snadno.
Určitě jsem nedokázala   zcela pochopit a docenit   tenhle krásný a zároveň   smutný, poetický film. Ale   už kvůli závěru se   svíčkou, se na něj   podívám znovu. Přenese-li   se zapálená svíčka přes   bazén svaté Kateřiny, stane   se zázrak ...

Tarkovského poezie a   představivost dělá film ne   zcela pochopitelným už jen   proto, že se jedná o   skutečně subjektivní   práci. To je hlavní věc,   která mě na jeho filmech   přitahuje. Mnohokrát jsem   byl během filmu   přesvědčen, že vím kam   bude dál směřovat,   pokaždé to bylo jinak.
Doporučuji.

Ciste duchovna zalezitost.   Tarkovsky tu posobi len ako   medium, cez ktore sa nam   niekto prihovara. O com je   vlastne tento film? O nas. O   nasom hladani zmyslu zivota.   Hlavny hrdina sa tula po   svete, hlada sam seba, hlada   dovod preco zit a caka na   skutok, ktory musi vykonat.   Tym skutkom je prenesenie   sviecky cez bazen svatej   Katariny.... A ako povedal   Stalker, hlavne VERIT