Plus snad jen za krásné   prostřihy tanků na horizontu   a polích, ten kontrast síly   a zranitelnosti...Co se ale   samotného děje týče,   uvěřit a spokojit se s   takto odprezentovaným   příběhem, může jen ten,   kdo o tomto konfliktu nemá   vůbec žádnou vědomost a   zřejmě ho ani nenapadne,   něco si o tom zjistit.   Škoda, plodí to jen další   předpojatost a nenávist...

Snímek, který provede   japonskou mentalitou ,a to tak   citlivě a nenásilně, jak je   tomu u asijských filmů   málokdy. Ocitáte se ve   světě dvou   středoškoláků, a je to   svět, kde se z pubertálních   klukovin, dostanete přes   šikanu až do světa mafie a   boxu. Ten je tu tak úžasně   nasnímán a předveden, že i   ti, co proti tomuto sportu   mají výhrady, zde jím musí   být okouzleni. Zachycení   držení těla, rukou, sklonu   hlavy a samotných   úderů-mistrovské záběry!   Exotiku ještě zvyšuje   skvělá hudba, která zní v   dramatických a ve zdánlivě   ospalých scénách. Zřejmě   začínám mít ráda T.Kitana   :).

Už jen pro závěrečnou   scénu ve znovutryskající   fontáně, je dobré film   vidět. Příběh prostý, jde   tu spíš o zachycení   prvních lásek a pocitů, co   tuto neopakovatelnou část   života provází. Každý se   s ní vyrovnává po svém,   ale jistě na každého   působí jedinečně. Vše   podbarvené líbivou dobovou   hudbou, někdy s vnímavými   texty, z nichž se mi nejvíce   líbil ten, co začínal slovy   chlapec ako mnohý... Škoda   jen, že dotyčný ''chlapec''   neměl vůbec žádné   charisma, které by, myslím,   jeho postava zasloužila.

Velmi mě potěšilo, že i   novodobý ruský film z Velké   vlastenecké války navazuje   na tradici těch starších, a   objevují se tu věci, které   mám tak ráda. Ať už je to   celková atmosféra filmu,   smysl pro detail ( Travkin,   již raněný, položí   pečlivě sluchátka na   vysílačku), hudba,která se   vám dostane do duše a   souzní spolu s mluveným   slovem (zemlja ja zvězda…),   tak i konec filmu, který je   silným emotivním zážitkem.   Obraz se zpomalí, a vidíte   jen zástupy rudoarmějců,   kteří jdou kamsi, do čehož   hlas mimo obraz sdělí kam a   proč, a vy víte, že oni se   už nikdy nevrátí, leda   jejich duše, které se znova   chtějí projít po   březových hájích.

Cítit zase jednou tu lehkost   osmnácti let..., vše je tak   jednoduché, bezprostřední.   Neopakovatelnost tohoto věku,   jeho nesmrtelnost,   samozřejmost s jakou se   navazují kontakty s ráno   neznámým člověkem,   prožít s ním den a večer   se rozcházet jako známí a   je úplně jedno , jestli se   spolu budeme po čase   vídat, nebo to tímto jedním   dnem prostě skončí...S   mladičkým Nikitou   Michalkovem a spol. přesně   to zažijete znovu a ten pocit   bude tak intenzivní a tak   krásně uvolňující, že   vám asi závěrečné titulky   příliš radosti nezpůsobí   :)

Stejně jako po krásném   tklivém snu, jsem se cítila   na konci tohoto snímku, kerý   mi zalil duši tisíci pocity   a nazpět do reality jsem se   nějak snad ani nechtěla   vrátit. Nádherně   nasnímaný domek svatého   muže, uprostřed divoké,   ničím nepoznamenané   krajiny, ve všech ročních   obdobích, i jeho samotný   příběh - vše tak   duchovní, snové,   nepopsatelné...

Ač mám německý jazyk   ráda, po zhlédnutí tohoto   filmu jsem ho nějaký čas   nemohla vůbec slyšet.   Samotnou mě překvapilo, jak   moc silně to na mou psychiku,   zvyklou již na ledasco,   zapůsobilo. Poté jsem se   celé hodiny jen ploužila   bytem, neschopna soustředit   se na cokoliv jiného,   poněvadž se mi v hlavě   znovu přehrávaly ty hrůzné   scény, které ještě   nedospělý Fljora zažil. A   při představě kolik   takových Fljorů ve   skutečnosti bylo, dělalo se   mi zle. Doporučuji opravdu   jen silným náturám, kterým   nebude vadit, že příštích   několik hodin (možná i   dnů), stráví v hluboké   depresi.

Tento snímek je pro mě   zjevením. Zjevením tak   odlišným od toho, co kdy   bylo natočeno o Velké   vlastenecké válce. Je tu   krásná práce s kamerou a   nejsilnější momenty pro mne   jsou ty, v nichž Boris   umírá a obraz se začne   točit. Neodmyslitelné   břízky rotují Borisovi nad   hlavou, když zasažen kulkou   padá k zemi. Také scéna,   kdy Veronika během náletu   zůstává ve svém bytě, kde   všechno hřímá a ona zde   poletuje jako raněný pták.   Její krásné pohyby (je tu   znát hereččina baletní   průprava) a zvolená hudba   vše jen umocňují. Tento   bezesporu umělecký film bych   doporučila každému,   obzvláště pak těm, kdo na   sovětské a později ruské   snímky pohlíží tak nějak   přezíravě.

Naivita a nezkušenost   mládí, kterou je potřeba   odstranit všemi dostupnými   prostředky, nejlépe však   formou předávání   zkušeností, od starších   frontových bojovníků. Jen   tak se tito mladincí chlapci   zocelí a připraví se na   svůj budoucí úkol velet   druhým a vydržet co možná   nejvíce a nejdéle. Lehké to   nebude, povahy jsou vždy   různorodé, a to na obou   stranách. A právě zde je   dána možnost, nechat   pořádně vyniknout nejen   jim, ale i detailům, na   které ve filmech obvykle   nezbývá čas. Lze si tak   vychutnat záběry třesoucí   se zápalky v prokřehlých   prstech, pohozené čapky na   silnici, nebo nádherného   motivu lásky, kdy jeden z   kadetů, bere něžně do   rukou vlasy dívky, ke kterým   přivoní, to je pro něj v tu   chvíli, v přímé   konfrontaci s válečnými   útrapami, štěstí.   Budoucnost na frontě   sdělována průběžně mezi   obrazy, věcně a jasně.   Herecké výkony, zejména   těch o něco starších,   patří k nejlepším   zážitkům, jsou   procítěné, lidsky   chybující i vítězící,   skutečné.

Zcela jinak, s poetikou je   pojat tento příběh zralé   lásky, která nečekaně   vstoupí do poklidného,   rodinného života Francesky a   nespoutaného fotografa   Roberta. Celým filmem dýchá   atmosféra dusného léta,   která dokonale koresponduje   se zoufalou zamilovaností   obou postav. Prožijí spolu   čtyři opojné dny, a víc   už se nikdy neuvidí.   Příznačné je, že v den   Robertova odjezdu se spustí   hustý déšť. Procítěné   výkony M.Streepové a   C.Eastwooda dojímají.   Rušivě na mne působil   mezipříběh Francesčiných   dětí po její smrti, kdy   řeší své osobní problémy   a dozvídají se matčino   celoživotní tajemství.   Jinak ale tento snímek ční   nad všemi ostatními   podobného typu.

Katastrofální herecký   výkon představitele hlavní   dětské role, který mě   neskutečně ubíjel a v   celkovém dojmu naprosto   přehlušil i těch pár   světlých záblesků, které   film měl. A i ty byly jen   odrazem něčeho, co již bylo   zpracováno jinde a mnohem   líp. Žádnou atmosféru   doby jsem tu necítila, a   jestli se mi něco líbilo,   byly to vedlejší role,   které ovšem díky   nepochopitelnému zájmu a   rozsahu Pavlovy nezajímavé   postavy, dostaly jen minimum   prostoru.

Z první čtvrtiny filmu jsem   nijak nadšená nebyla-pohled   na mladé maniaky v   karnevalových škraboškách,   vraždící s šílenou   radostí policisty, za   doprovodu nesnesitelného   jekotu, ve mně probouzel jen   ty nejhorší pocity. Jen jsem   si celou tu dobu přála, aby   ty vřeštící monstra   policie co nejdříve   zlikvidovala z povrchu   zemského, a přitom mě   vůbec nezajímalo, jak moc,   to jako děti prominentů,   měly v životě ''těžký''.   Povedený byl úsek po   vražedné akci, kdy se   inspektor Wing zhroutí ze   ztráty svých mužů, trpí   výčitkami, začne pít a k   policii ho zpět přivádí   až záhadný mladík v   podivné bundě, která má v   závěru rozuzlující roli.   Herecké obsazení kvalitní,   a výborná hudba-ta už je u   čínských filmů   samozřejmostí.

Pochopení některých postav   v tomto filmu, byl opravdu   tuze tvrdý oříšek, a velmi   pochybuji, že si s ním sám   autor ve výsledku věděl   rady. Silně depresivní   atmosféra čtvrti, do které   je příběh situován,   sklouben se zjevováním   zavražděné ženy v   červeném, mi brzy pěkně   brnkal na nervy, umocněn   ještě mým ne zrovna   rozumným nápadem, pustit si   tento film v pozdních   nočních hodinách. Myšlenka   dát ženě šaty červené   barvy, byla hodně chytrá,   jelikož tu nebylo možné v   pošmourném šedohnědém   obrazu přehlédnout. Hned   jste tak věděli, že teď to   bude ''mrazivé''. Ještě   víc mně ale zmrazilo celé   rozuzlení, neboť počet   duchů se zdvojnásobil a já   najednou vůbec nevěděla, co   si počít s informací, že   původní duch není onou   zavražděnou ženou, a u té   další jsem měla jen matné   tušení, kdo že to vlastně   je. V každém případě, až   teď někde zahlédnu kus   červeného hadru, zřejmě se   malinko vylekám :) .

Jistě spíš filmová báseň   s krásnými momenty. Silně   mě zaujaly prostřihy,   představující obrazy   bývalého Nishiho kolegy, na   kterých se bez doprovodu slov   střídají výjevy zvířat,   které místo očí nebo hlav   mají květinu-vždy tu z   předchozího záběru. Vůbec   se tu dost málo mluví, a   přesto vše co nám chce   autor říct, tu cítíme   úplně bytostně, jasně.   Takový křehký příběh,   obklopen u Kitana obvyklým   násilím, ale také scénami   tak niternými, že není   možné si je nepamatovat a   nepřemýšlet o nich ještě   dlouho po jejich skončení.

Naprosto jedinečná , je tato   pětidílná série, která   začíná bitvou u Kurska a   končí dobytím Berlína   Rudou armádou. O výborně   natočených bitvách se již   netřeba zmiňovat, ty prostě   nikde lepší nenajdete. Pro   co má ovšem ruský film   obrovský cit, to jsou   detaily, kterými je každý   jejich film ozvláštněn a   nikdy nevyznívá naprázdno.   Za všechny třeba pohled na   poklidně se houpající   helmy, na hladině zcela   zatopeného berlínského   metra, nebo průzory   maličkým tankovým okýnkem,   obrazem zatemněným doruda.   Závěrem - antirusům,   kteří dávájí nízká   hodnocení jen z principu, bez   ohledu na kvalitu a žánr,   doporučuju jednoduše ruský   film ignorovat.

Název bylo to jedinné, co se   skutečně povedlo. Pán mě   otravoval od první minuty,   kdy se objevil, aniž bych   ještě tušila, že mu ten   bezbarvý, bezemoční a   bezprizorní výraz, vydrží   na tváři po celý zbytek   filmu...tedy téměř,   závěrečné teskné tóny   varhan už ke mně doléhaly   jen zdálky, rušeny   šuměním sprchy...tohle se   opravdu nedalo vydržet...

Od tohoto filmu jsem nečekala   nic víc než to, že se znovu   pokochám neskutečně   přitažlivým Heathem   Ledgerem. A co se tohoto   týče, to se mi splnilo více   než vrchovatě. Heathovi to v   kněžské sutaně opravdu   náramně sluší, k tomu   navíc jeho nezaměnitelný   pohyb a krásný hlas.   Zápletka filmu, která se   točí kolem zkorumpovanosti   církve a životního údělu   pojídače, který za sebe   hledá náhradu v podobě   kněze Alexe (Ledger), je už   ovšem o poznání horší.   Když pojídač zbavuje lidi   hříchů, aby mohli v klidu   zemřít, nemůžu se ubránit   pousmání. Chápu sice, že   umírání není žádná   švanda, ale to co zde herec   předvádí se svou mimikou,   by se jistě blýsklo v   němém filmu, ale tady   proboha ne! Také když   přesvědčuje Alexe, aby   ''to'' vzal za něj, je   důležitý jako státní   úředník. A snad si tvůrci   skutečně nemysleli, že se   někdo bude při   pojídačském obřadu bát?   Nicméně oceňuji pochmurně   laděnou atmosféru, záběry   Alexe v dešti, a potom i ty,   v nichž Alex musí poprvé   vykonat roli pojídače, v   níž si narozdíl od svého   předchůdce počíná   naprosto civilně.

Heimat bist du großer Söhne,   Volk, begnadet für das   Schöne ( Tys domovem velkých   synů, lid nadaný na krásu )   – jak paradoxně zní tato   slova rakouské hymny, z úst   jednoho z protagonistů ve   scéně, která ji tak činí   tou nejlepší a   nezapomenutelnou . Ve filmu je   představen pravý opak, o   krásu a ušlechtilost se tu   ani nezavadí. Jen ty   nejnižší charaktery,   nehostinné prostranství   kolem průmyslových zón, i   stejně depresivně a   uniformě působících   novostaveb a jejich   (ne)normálních obyvatel.   Zajímavá sonda do několika   životů, někde tak   blízko…nebo tak daleko?

Ikdyž vím, že prvních   třicet minut mělo působit   jako silný kontrast k tomu,   co se bude dít dál, nic to   nezměnilo na tom, že to bylo   přehnané, a že to byla   nejhorší část z celého   filmu. Tolik násilně   hraného bujarého veselí a   naivity, se jen tak nevidí. A   ještě aby náhodou   američtí diváci   nezapomněli, že se děj   odehrává na Ukrajině,   tančily se tradiční tance a   co deset minut zpívaly   písně v anglickém znění,   což myslím nutné nebylo,   nehledě na to, že to   působilo příšerně a   nepřirozeně. Stejně jako   vzhled dívek, které jakoby   sem zabloudily z některého   amerického muzikálu   třicátých let ( jen šátky   z nich zkrátka Rusky   neudělají ). V průběhu   toho všeho, jsem si matně   vzpomněla, že se na obalu   psalo cosi o šesti   oscarových nominacích... ?!   Proboha za co , za to   studiové zpracování, nebo   snad za ty křečovité   herecké výkony ? Zlaté   ruské filmy, kde jejich   tvůrcům nedělá problém   to, aby jiné národnosti   mluvily svými jazyky, a kde   také umělecká hodnota filmu   je úplně někde jinde.

Vždy, když se podívám na   nějaký film od A.Kurosawy,   tak si říkám, že další   už vidět nechci. Ovšem po   čase na toto své dobré   předsevzetí nepochopitelně   zapomenu a opět se dívám na   další s tím, že tentokrát   už mě to určitě chytne.   Bohužel nestalo se tak ani u   tohoto filmu. Bylo zde sice   pár krásných scén, třeba   ta v níž si děti u   památníku obětí atomové   bomby, prohlíží sochy   darované městu Nagasaki   různými zeměmi světa a   jedno z dětí pípne, že   nikde nevidí nic z Ameriky-to   je opravdu silný moment.   Také záběr na babičku   dětí, modlící se za   svého též bombou zabitého   manžela je krásně udělán.   Tím bylo ale mé nadšení   vyčerpáno a i přes svou   nezvykle krátkou stopáž, se   mi film neskutečně vlekl.   Zvláštní byla účast   R.Gera, který ač rozhodně   nepatří mezi mé oblíbence,   zde mezi těžkopádně   hrajícími Japonci zářil.

Příliš digitální a   hlavně, příliš umluvené.   Přednost většiny ruských   filmů tkví v tom, že   přesně takové nejsou. Jsou   spíše jednoduché, ale   účelově, a z té   jednoduchosti, pak, jen tak   mimochodem, vzejde nějaká   krásná, vznosná myšlenka.   Zde se mluví stále a   zbytečně, hlavní postavy   nejsou zajímavě vykresleny,   nemluvě o ženách, které   dostaly zbytečně moc   prostoru a kdyby zde nebyly,   vůbec nic by to nezkazilo,   spíš naopak. Němci   zpracováni moc prvoplánově,   zkarikovaně. Tradičně   povedené byly odkazy na   minulost vystupujících   vojáků a ztrátu jejich   blízkých, v důsledku   války. A i když mnohým to   opět bude připadat   patetické, to, že se v této   zemi, i v reálu, válka   dotkla snad opravdu každé   rodiny, je neoddiskutovatelný   fakt, proto jej Rusové do   každého svého filmu z Vvv   oprávněně vkládají. Téma   je to obrovské, takže   myslím, že se z něj dalo   vytěžit mnohem víc,   škoda...

Rozhodně zajímavý pohled na   zrůdnosti, které se děly v   likvidačních táborech v   Polsku. Ovšem dát devět   hodin v kuse, to je myslím   nad rámec možností téměř   každého diváka. Sama jsem   si po pěti hodinách vzala   oddechový čas, takže   nakonec jsem zhlédla ''jen''   7,5 hodiny. Chápu ale, že   tento počin rozdělit   nešlo-ztrácel by   souvislosti. Já si to   dovolila jen z důvodu, že   osoby, které tu vystupují,   mi byly známy z přečtených   knih. Hodně působivý byl   rozhovor s bývalým SS-manem   F.Suchomelem, který bez   jakýchkoliv emocí,   vzpomínal na své někdejší   působiště. Tento dokument   se od ostatních liší také   tím, že se zde tvůrci   obešli bez hrůzných   záběrů z oněch táborů   smrti. Nenajdete tu ani   jediný, ale i bez nich je to   velmi emotivní, obzvlášť,   když v tvářích   protagonistů vidíte jejich   znovuprožívání všech   těch nelidskostí co na nich   byly spáchány.

Na to jednoduše nelze   nereagovat. Pán se svou   chorobnou nenávistí ke   všemu ruskému, si zřejmě   asi vůbec neuvědomuje co   píše, jinak si nedovedu   vysvětlit jeho komentář.   To, že se na konci války   znásilňovalo, je historicky   ověřený fakt. Jistě, byla   to věc nízká a špinavá,   RA si tak sama poplivala svou   pověst, ale to, že za   obrovských obětí osvobodila   Evropu , a čím vším si   při tom musela projít, je   známo také. Stejně jako to,   že německé ženy a dívky   byly znásilňovány i   ostatními spojeneckými   vojáky, jen se to tolik   neprezentuje, což ovšem   neznamená, že se to nedělo.   A jen pro připomenutí, ten   rozpínavý národ byl   napaden, a to, co bylo   pácháno na jeho civilním   obyvatelstvu, je záležitost   tak tragická a   traumatizující, že to zcela   logicky u některých   vzbudilo touhu po   pomstě…Nicméně souhlasím   s tím, že primitivů tu   žije dost…

Svým žánrovým zaměřením   jednoznačně to nejlepší,   co kdy bylo natočeno. Celý   příběh je mistrovsky   vymyšlen a propracován až   do sebemenších detailů.   Kamera a její zpomalené   záběry jsou zde dovedeny k   naprosté dokonalosti a v   kombinaci s úžasnou hudbou a   výbornými herci tvoří   omamný,vzrušující   zážitek.Tak jak jsem u   první Volavky obdivovala   krásně vzpřímené tělo   A.Laua a tajemný výraz   T.Leunga a jimi zahrané   hlavní postavy, tady mě   uchvátila tvář mladého   Yana, kterému se v ní   zračí utrpení snad celého   světa a všech jeho křivd,   jež se on snaží alespoň z   nicotné části napravit.   Nezapomenutelné!

Opravdu jen velmi málo z   novodobých českých filmů,   mě potěšil tak, jako tento.   Příběh který se odehrává   na samém konci války, kdesi   v Kašperských horách, je   kouzelný. Uhrančivý Jiří   Dvořák v roli   sukničkářského amerického   vojáka, Bára Munzarová jako   mladá žena vyčerpaná svým   životem, který chtěla žít   úplně jinak. A tak se zrodí   romance, na kterou se krásně   dívá a dává tušit, že   všechno nebude tak, jak se v   prvních chvílích opojného   štěstí zdálo být.   Výborné herecké výkony,   skvěle nasnímané záběry,   to vše způsobilo, že jsem   ještě nechtěla aby film   skončil, o což u drtivé   většiny nových českých   filmů úpěnlivě prosím.

I v době, kdy byly na   plátnech kin východy slunce   ještě černobílé, a   kohouti ze zobáků nevydali   ani hlásku, točily se   kvalitní snímky, které   obstojí i dnes. A toto je   jeden z nich. Přitom jde o   prostý příběh, ze kterého   ovšem tehdejší filmaři   dokázali udělat skvost. Za   všechny-mistrovský je   záběr muže, při   představě, jak z loďky   hází svou ženu do vody.   Také titulky, které se pak   jakoby rozpustí na hladině,   si budete pamatovat...