Otravný chlap

Radím zhlédnout až do konce dřív, než   začnete balit kufry, abyste chytili bus do   Norska! Že není něco s Andreasovým novým   působištěm v pořádku, mně definitivně   došlo až při předání obálky s hotovostí v   první pracovní den - prý než si založíš   účet v bance! :-) Za jistoty, vstřícnost a   dostatek se zde platí jinou měnou -   zablokováním smyslů k vnímání prožitků,   což rozhodně neplatí o nevšedním předvedení   myšlenek o stavu společnosti do snímku, kde   jsou naopak smysly diváka jitřeny a donuceny ke   spolupráci, která nemá padla se závěrečnými   titulky. Netuším, zda nový Andreasův svět   měl být posmrtným nápravným zařízením pro   sebevrahy a poslední záchranou před nicotou   totální vyloučenosti, nebo alegorickou   prezentací prázdných spotřebních nádob,   bezmyšlenkovitě absorbujících diktát doby,   každopádně zobrazil stav, kdy je vaše externí   realita v nesouladu s vnitřním uvědoměním a   těm šťastnějším dal na vědomí, že libé   zvuky a vůně se ještě nemusí jevit jen jako   vzdálené světlo na konci tunelu. Úžasná   scéna s dírou do skutečného světa a epická   hudba dolaďují konečný verdikt - 80%.

Název bylo to jedinné, co se skutečně povedlo.   Pán mě otravoval od první minuty, kdy se   objevil, aniž bych ještě tušila, že mu ten   bezbarvý, bezemoční a bezprizorní výraz,   vydrží na tváři po celý zbytek filmu...tedy   téměř, závěrečné teskné tóny varhan už   ke mně doléhaly jen zdálky, rušeny šuměním   sprchy...tohle se opravdu nedalo vydržet...

Ještě nemám tak zcela ujasněno, o čem film   vlastně byl, a co tím chtěl „básník   říct“. Ale řekl to docela dobře, a to bez   ohledu na to, k jakým závěrům každý   jednotlivý divák dospěje. Ono to mohlo být   všelicos. Možná peklo, kde trestem je absence   emocí a pocitů, možná nebe, ve kterém se vede   bezstarostný život a všechno jde tak nějak   samo, také se může jednat o pohled na   současnou společnost, kde z šedé masy   vyčnívá jen pár jedinců toužících po   něčem jiném, než po tom co je mu nabízeno, a   jelikož vybočují, tak musí být zakročeno,   aby náhodou nezměnili zavedené pořádky. Což   podsouvá názor, že se jedná o pohled na   totalitu, tentokráte ne nějakého diktátora,   ale totalitu konzumu. No, možná to bylo úplně   o něčem jiném. Třeba o věčném nespokojenci,   který si neváží dobrého bidla. Někteří   lidé jsou věčně nespokojení, protože pořád   po něčem touží a za něčím se ženou a až   toho docílí začnou toužit po něčem jiném. V   tomto ohledu byl film poněkud nedořešen. Anne   toužila po dokonalém bydlení a neustálých   změnách interiéru, a bylo jí to umožněno.   Andreas toužil po pocitech, a utřel.

Nemám ráda filmy, u kterých se na konci   nedozvíte nějaké vysvětlení. Bylo to stejně   nudné, jak příšerné romány od Kafky.

Po dlouhé době jsem zhlédl nějaký evropský   film a musím uznat, že jsem nebyl zklamán.   Chladné, sterilní a pro někoho možná až   depresivní město, do kterého byl uvrhnut   Andreas, se mi velmi líbilo. Relativně malý   počet dialogů krásně dokresluje odloučenost   hlavního hrdiny od okolního světa. Nabízí se   otázka, chtěli by jsme v takovém světe vůbec   žít, a nebo už v něm žijeme a jen si to   nechceme připustit?