Ona pracuje v kavárně a chce se stát herečkou. Proto chodí na konkurzy. On až podezřele moc zbožňuje jazz a jednou chce mít vlastní jazzový podnik. Proto hraje jazz. Jinými slovy: ona by v podstatě klidně mohla sdílet svůj sen s tisícovkou dalších, zatímco on je v tom prakticky sám. Poprvé se potkají na příjezdové dálnici do města, ale láska na první pohled určitě vypadá jinak. Podruhé se potkají v jedné nóbl restauraci, kde on hraje na piáno se svolením šéfa J.K. Simmonse, a jí jakožto kolemjdoucí zaujme hudba. Ani tohle letmé setkání nepůsobí dojmem, že by se z nich jednou mohli stát přátelé, natož více než přátelé. Teprve napotřetí se dají do řeči na jedné párty. Možná to je osud, možná je spojila skutečnost, že mají nějaký sen, byť každý v jiném oboru. Společně se tedy pokusí se k těmto svým snům a přáním dopracovat …

Takhle: úvodní scéna La La Landu je hodně povedená, ale rozhodně neudává tón celého filmu. I kdyby tomu tak bylo, pořád by to nebylo na deset hvězd. Choreografie Mandy Moore (nejedná se o tuhle Mandy Moore) není z nejnápaditějších, což platí od začátku až do závěrečných titulků. Další věc představuje fakt, že lidé na klíčových postech (teď se nebavíme o režisérovi/scenáristovi) nemají až tolik zkušeností, což úplně nejvíce zamrzí v případě kamery a střihu. Z těchto úhlů pohledu postrádá La La Land jak dynamiku Čarovného lesa, tak živelnost Nine (všechny tři muzikály produkoval ten samý člověk). O vizuální složce ani nemluvě.

Je fakt, že všechny se snažily o něco jiného. La La Land chce být moderní poctou starému Hollywoodu a starým muzikálům (sledujme i plakáty na zdech). Hodně nesmělý záměr, který se Damienu Chazellovi (teď se bavíme o režisérovi a scenáristovi v jedné osobě) daří celkem dobře a zajímavě naplňovat. V podstatě vytváří – podobně jako nedávný animák Zpívej – iluzi, že se děj odehrává někdy v padesátých letech minulého století (tedy přibližně v době, kdy na Sunset Blvd. bydlela Norma Desmondová a kdy se zpívalo v dešti). Jenomže když pak někdo sáhne po mobilním telefonu, působí to jako pěst na oko. Dále se tu objevují tři čtyři pasáže, kdy to vypadá, že Chazelle pořádně nevěděl, jak pokračovat, ale už se těšil, až se bude konečně natáčet. I proto bych se vůbec nedivil tomu, kdyby byl závěrečný dovětek „pět roků poté“ dopsán třeba až v průběhu natáčení a film měl mít původně jiný konec, neb tento jest lehoučce kýčovitý.

Rovněž postrádá nějakou vyloženě úchvatnou, dechberoucí scénu. Ta na vyhlídce s lavičkou a pouliční lampou doplácí na již zmíněnou choreografii, ta v planetáriu (kde se natáčel vynikající Rebel bez příčiny) zase na přílišnou umělost a nedobrý hudební doprovod. Hudba v La La Landu je vůbec kapitola sama pro sebe. Zpívaných písniček tu zazní jenom asi šest a zbytek nestojí za zmínku. Možná se to dá označit za věc vkusu, ale na druhou stranu si myslím, že opravdu dobré počiny – lhostejno, jakého žánru – dokáží (nebo by alespoň měly dokázat) probudit v divácích zájem o hlavní/dominantní. Příklad – šachy pro mě představovaly nudu a ztrátu času. Nicméně po zhlédnutí Tahu pěšcem jsem si četl pravidla a byl připraven si zahrát. Bohužel zatím nebylo s kým. Před La La Landem mi jazz připadal zastaralý a po La La landu tomu není jinak.

Hudba ve filmech Damiena Chazella mi nepřipadá melodická, i když náznaky tu v některých případech jsou (výjimku tvoří skladby Another Day on the Sun a City of Stars). Rozhodně nemám na mysli Whiplash, což podle mě ani není hudba, nýbrž nahodilé mlácení do bubnů, jaké by zvládnul kdekdo lépe, včetně Barta Simpsona. Tohle je v muzikálu/hudebním filmu docela problém, stejně jako fakt, že v tomto žánru se dají hranice mezi sny/abstrakcí/fantazií a realitou bořit mnohem efektivněji, účinněji, šikovněji, vynalézavěji a nezapomenutelněji (viz kupříkladu Rebelové).

Podotýkám, že tohle jsou moje hodně subjektivní pocity. Nepochybuju totiž (a klidně přiznám), že Chazelle se jistě vyzná v hudbě mnohem lépe. A proto si myslím, že se trochu minul povoláním. Ne že by mu jako filmovému režisérovi chyběl talent, ale jsem přesvědčený o tom, že kdyby měl režírovat film jiného žánru (akční, sci-fi, horor, thriller, detektivku, gangsterku, western, válečný), hodně by tápal. Naznačila to už jeho spoluúčast na projektu Ulice Cloverfield 10 nebo na tomto. Ani v La La Landu se mu nepodařilo všechny myšlenky efektivně přetransformovat.

Například tuhle: „Dojímá mě pomyšlení na to, že můžete ve svém životě potkat někoho, kdo vás změní a zavede na cestu, která vám nakonec umožní stát se člověkem, jakým jste vždy toužili být, ale nakonec se na tu cestu musíte vydat sám.“ Musím napsat, že tohle je setsakramentsky skutečné, protože to znám z vlastní zkušenosti. Ale ze vztahu Sebastiana a Mii taková osudovost není cítit. (Ryan Gosling a Emma Stone hrají pěkně, ale že by to bylo až na nějaká prestižní ocenění … Chemie mezi nimi nicméně funguje výborně a služí jim to spolu, ale to jsme už věděli z Gangster Squadu a hlavně z Bláznivé, zatracené lásky.) Závěrečná retrospektiva v La La landu proto působí jako další maličký „mindfuck“ a pokus o to se alespoň nějak odlišit (viz také The Artist) a docela lacině dojmout. Styl vyprávění a scénář samotný jsou zkrátka poněkud nedotažené, a proto se na několika místech nelze zbavit pocitu, že Chazelle prostě takříkajíc vařil z vody. Jinými slovy: sugestivní a inspirativní cesta za plněním snů a především film roku by zkrátka měly vypadat jinak.

La La Land zanechává značně rozporuplné dojmy. Působí „rochcabeně“, těžkopádně, z řemeslného hlediska nevyzrále, leckde předvídatelně, přeceňovaně, naštěstí jenom místy kýčovitě, ale přes to všechno se na něj hezky dívá. Na to ale bude mít úplně největší zásluhu natáčení v Los Angeles. Do hodnocení se to samozřejmě nepromítne, ale jenom upozorním na to, že kvalita titulků není obecně příliš dobrá. Překlady textu písní jsou ovšem vždycky ošemetná záležitost, takže tam se to dá pochopit. Rytmicky prostě nemohou ladit, takže pokud umíte anglicky, doporučuju pouze poslouchat. Jinak se totiž může stát, že nebudete mít během písní nic ani z obrazu, ani ze zvuku. Tento počin si zkrátka může dost snadno najít příznivce i odpůrce. Takže je v jistém smyslu vlastně asi dobře, že kromě La La Landu existuje i Mu Mu Land.

FOTO: Freeman Entertainment