Na první pohled mně nelákalo zhlédnout film, ve kterém se řeší náboženství. Dokonce hned dvojí. Nakonec jsem se nechal přesvědčit ze dvou důvodů. Zaprvé, coby režisér je pod Papežovým zákonem podepsaný Marco Bellocchio, který se tedy znovu zabývá osudem jednotlivce, o jehož případu panuje povědomí (nebo alespoň v jeho současnosti panovalo) i za hranicemi Apeninského poloostrova – záměrně nepíšu Itálie, jelikož tady se přesouváme nejprve na začátek 50. let 19. století, kdy ještě nebyla sjednocená. Vyprávění končí dávno poté, co se tak stalo. A je zvláštní, že režisér této důležité politické události z roku 1861 nevěnuje přílišnou pozornost.

Zabývá se totiž výhradně osudem konkrétní osoby, tak jako to udělal v Prvním zrádci, kde jej zajímal prapůvodní „pentito“ neboli kajícník – člen Cosa Nostry, který jako první porušil zákon omerty. Bellocchio jest vrstevníkem Paula Verhoevena, který i po osmdesátce dokáže být nesmírně nekompromisní a dramatické scény servíruje s patřičnou úderností. Oba (například ještě s Ridley Scottem a Clintem Eastwoodem) překrucují tvrzení Quentina Tarantina o tom, že ani velcí režiséři nedokázali v pokročilejším věku natočit dobrý film. Papežův zákon nabízí více momentů, kdy jen konsternovaně zíráme na plátno, ať už se jedná o momenty dojemné, nespravedlivé či surreálné.

 










 

O co jde: Když byl Edgardo Mortara šestiletý chlapec, v pohodě si žil v Boloni se svými sourozenci a láskyplnými rodiči, kteří se hlásili k židovské víře. Extrémně zaníceně, což jejich příchozí peklo ještě násobí. Přijde k nim totiž maršál splnit jasný (nespravedlivý) úkol: protože město bylo součástí papežského státu, chapce přišel odebrat, jelikož se ukázalo, že byl krátce po svém narození pokřetěn! Jasně, každý si asi dovede představit, že by židovští rodiče s obrovským nadšením nechali svoje děcko pokřtít, kór když vědí, kdo má moc o věcech rozhodovat, a znají pochybné zákony, díky kterým děti v případě pokřtění v podstatě přestávají být dětmi a stávají se majetkem katolické církve.

V Papežově zákoně se režisér soustředí na něco, co je právě tím druhým důvodem, proč jsem se rozhodnul do kina vyrazit. Nachází se tady například sekvence, kdy paralelně sledujeme zvyklosti křesťanské a židovské. V případě první z obou sort se na základě toho opět nelze zbavit dojmu, že funguje do jisté míry na bázi totalitního režimu, když nutí „ovečky“ dodržovat nesmyslné rituály a postupy. Na Edgardově příkladu také vidíme proces vymývání mozku, kdy je kněžími a biskupy a kardinály i samotným papežem tu líbeznými, tu ostřejšími metodami přesvědčován k tomu, že úplně nejlepší je prostě jejich katolická „strana“. Malý kluk se tak ocitá v situaci, kdy má najednou zahodit všechno, čemu věřil. A režisér nám velmi přesvědčivě předkládá zmatek, který nastal v Edgardově hodné mysli, což vyústí v úžasnou (surreálnou) scénu, kterou nebudu naplno spoilerovat, nicméně prozradím, že zahrnuje někoho, na koho obrovská masa lidí nedá dopustit, přestože se neví, jestli fakticky existoval.

Na jednu stranu zasluhuje Marco Bellocchio velké uznání za to, že se coby Ital nebojí ukázat takový pohled na katolickou církev, která má „ústřednu“ v jeho hlavním městě. Na druhou stranu, současný papež se tváří býti natolik liberálním pohodářem, že ho nějaké tradice nebo kontroverze příliš neberou. Když ovšem během Papežova zákonu čteme mezi řádky, zjišťujeme, že ani judaismus není zrovna demonstrací toho, jak se to má dělat. Ze všech náboženství se tudíž tváří býti nejschůdnější buddhismus. Zároveň nutno podtrhout, že každý má právo věřit tomu, co mu připadá správné. Jestliže se někdo rozhodne – ať už na základě životních zkušeností nebo jednoduše části světa, ve které žije, pro následování toho či onoho náboženství, protože je přesvědčený o tom, že mu to pomůže, je to samozřejmě v pořádku. Stejně jako bylo za pandemie v pořádku se podle přesvědčení svobodně nechat nebo nenechat očkovat. Víra je určitě dobrá věc, ale zároveň to neznamená, že by věřící měli být něčím míň nebo víc než ateisté.

 










 

Ani v zemích, kde náboženství nemají silně zapuštěné kořeny – viz Česká republika, si diváci a divačky při sledování Papežova zákona nebudou připadat jako nezávislí pozorovatelé. Není pochyb, že v Polsku budou většinově tak jako tak na straně církve, zatímco v Izraeli budou držet palce Mortarovým, aby se jim syn vrátil. Dá se očekávat, že pro nás budou Mortarovi taky favoriti, neboť přece není možné odebrat za takových okolností dítě z výborně fungující rodiny, ve které má de facto všechno, co potřebuje. Proto se není čemu divit, že otec zvažuje, že potomka raději vyhodí z okna, než aby jej předal drábům, kteří nejsou to samé jako sociálka.

Vzhledem k tomu přidrzlému a zcela nemorálnímu rozhodnutí to vypadá, že papež Pius IX. asi postrádá mezi písmenky ‚i‘ a ‚u‘ jedno ‚č‘. Není vyobrazen jako mafián a ani jako pedofil, což bychom měli po těch všech skandálech souvisejících s kněžími zmínit. Protože to, že v jeden okamžik chová Edgarda na klíně, představuje pouze demonstraci jeho moci a výsměch všem, kteří by o ní chtěli nějak pochybovat. A když pak klučinu nechá během hry na schovku zalést pod svou kleriku, jde opět spíše o vypočítavost, jak chlapci ukázat, že se nachází mezi svými, na které je spolehnutí a kde je v bezpečí. Ovšem stejně jako další autority, taky on sám občas učiní něco, čím podkopává důvěru v sebe samotného.

 










 

Silných a maximálně sugestivních momentů se v Papežově zákonu objevuje dost, přičemž bych se klidně vsadit, že napsat scénář muselo být ohromně jednoduché, protože z dramaturgického úhlu pohledu se při takhle nosném tématu psal sám. Vyzdvihnout nutno ještě dvě scény. Při té první (dojemné) můžou přijít Edgarda navštívit rodiče, přičemž otec (Fausto Russo Alesi) mu odmítne předat nepravdivou myšlenku. Matka (Barbara Ronchi, která si zahráli i v českém životopisném dramatu Il Boemo) nepřekvapivě neudrží svůj klid, který jí syn navrátí, když prozradí, že potají v noci pod peřinou dál tajně provozuje židovské modlitby. Už dospělý Edgardo pak strčí do papeže, až spadne na zem. Bylo to proto, že nezapomněl na příkoří, kterého se mu v dětství dostalo, takže si chce vyzkoušet, jestli má skutečně čest s nadčlověkem? Anebo už je natolik zfanatizovaný a zradikalizovaný, že se pro něj stává papež v podstatě rockovou hvězdou, případně až tím, co byla Jodie Foster pro Johna Hinckleye Jr.?

Papežův zákon vlastně podává příběh malého Kolji. Ten taky po několikaměsíčním nuceném soužití s Loukou nechtěl zpátky k matce, jelikož se i u něj měl dobře. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že v zatím posledním českém oscarovém filmu se hlavní dospělý protagonista nikdy neuchyloval k žádným propagandistickým nástrojům. Marco Bellocchio ukázal, že doopravdy umí. Ledacos si usnadnil tím, že všechny postavy obsadil naprosto přesnými hereckými typy. Podobně jako u Prvního zrádce volí vhodně styl dokudramatu. A jediná skutečnost, kterou lze filmu vytknout, bude to uspěchané finále.

FOTO: Aerofilms