Odehrává se ve společnosti Hudsucker Industries, na jejíhož šéfa jsou prostě všechna ta čísla a honba za úspěchem moc, a tak vyskočí ze čtyřiačtyřicátého (nebo pětačtyřicátého?) patra. Sidney Mussberger, jenž sedí ve správní radě, přijde s nápadem dosadit na uvolněný prezidentský post totálního ňoumu, kvůli kterému akcie klesnou, načež si je lidé z vedení nakoupí, společnost zase převezmou a vystřelí ji zpátky k úspěchům. Jestli je Norville Barnes, který v budově právě nastoupil na podřadné místo, kde není potřeba praxe, tupý a hloupý, anebo jenom naivní a důvěřivý, se s jistotou nedozvíme. Podstatné je, že v obou případech se ideálně hodí Mussbergerovi do plánů. Jenže Pulitzerovou cenou vyznamenané novinářce Amy Archerové na tom všem něco nehraje …

Tvorba bratří Coenů si našla dostatečné zástupy příznivců a příznivkyň, kteří nemají pražádný problém s tím, že mají jednak specifický smysl pro humor, a jednak mají tendence jednoduché, přímé příběhy vyprávět komplikovaně, čímž jim chtějí dodat na intelektuální hloubce. V momentě, kdy na to z větší části rezignují, vznikají velice kvalitní věci jako Barton Fink nebo V nitru Llewyna Davise. V Záskoku není pochyb, že si všechno dopředu promysleli a ani o jejich filmařské zručnosti logicky nemůže být sporu. Přesto se jedná o jeden z těch projektů, jehož rozuzlení jest zřetelně čitelné už po přečtení synopse. Vzhledem k tomu, že se jedná o komedii, to patrně mnozí a mnohé rádi odpustí. Nicméně když známe odpovědi na otázky ‚kdo‘, ‚kde‘, ‚kdy‘ a ‚proč‘, tak prostě musí stát za to ono ‚jak‘.

Začíná se pohádkově, totiž hlasem vypravěče, který nám poví něco málo o tom, že se ocitáme v New Yorku roku 1958. Zároveň nám to napoví, že se možná, asi, pravděpodobně, můžeme dočkat i něčeho nadpřirozeného. Skutečně nadpřirozeného, nikoli nepřirozeného, jelikož trikové vyvedení pádu z budovy bylo oproti rovněž satirickému Robocopovi updateováno, tím pádem působí celkem přirozeně. Film navíc nese odkazy počiny z 30. a 40. let, nicméně zařazení do subžánru screwball komedie není tak docela namístě, neboť srovnání s takovou Leopardí ženou prakticky není možné (ovšem není pochyb, že občasnou grotesknost dodal spoluscenárista Sam Raimi).

 










 

Když zmiňuju ženu, Záskok patří k těm „coenovkám“, ve kterých sehraje výraznou úlohu jediná. Tady ji nehraje Joelova manželka Frances, nýbrž Jennifer Jason Leigh, ale nelze se zbavit dojmu, že inspirací pro její Amy Archerovou se stala právě Joelova manželka Frances. U Tima Robbinse, jinak skvělého herce, nepřekvapí, že tahle role v jeho kariéře trochu zapadla. To souvisí s tím, že Norville Barnes postrádá hloubku, díky čemuž se staneme svědky i nezáživných dialogových pasáží, nikoli s tím, že se mu protihráčem stal i výborný Paul Newman. A samozřejmě, kdo v polovině devadesátek neobsadil Steve Buscemiho, ten sám sebe do jisté míry potopil.  

Záskok určitě není absolutní pecka, ovšem pořád se daří k titulům, ve kterých si každý a každá může najít to svoje. Pozoruhodné jsou kupříkladu sekvence při prezentování podnikatelských záměrů s hejbletem/obručí, brčkem (ze kterého se, pravda, dalo vytěžit víc) a s frisbee. Jiní by patrně uvítali více vtípků ve stylu toho s dvojitým švem na kalhotách. Každopádně v momentě, kdy si beru za cíl stvořit satiru nejen na nenažrané hospodaření velkých korporací, musím – protože nejsem v tomto směru první – přijít s něčím sofistikovanějším a v opravdickém slova smyslu katarzním. A toho se v Záskoku nedočkáme. Jakkoli je hezké a trefné, nikoli však překvapivé, že v Hudsucker Industries se nikdo neplazí.

FOTO: cinema.de