Představuje prazvláštní mix komedie a hororu, kde převládá první uvedený žánr, což u Wese Cravena není zrovna obvyklé. Zároveň se musí upozornit na fakt, že Lidé pod schody vznikli v roce 1991 a nebylo by pražádným překvapením, kdyby z nich v určitém smyslu vykrádal Jordan Peele při svém režijním debutu Uteč, který by se správně měl zařadit mezi ty nepřeceňovanější snímky, jaké v tomto století vznikly. Jasně, biják z roku 2017 komediální stránku nedává tolik na odiv, zatímco ta temnější funguje jenom tak přesvědčivě a poutavě, jako fungují průměrné slashery. Navíc, režijní dovednosti Wese Cravena se pohybují někde docela jinde, než ty Peeleho, v jehož tvorbě se nelze zbavit dojmu, že zdařilejší scény jsou do značné míry spíše dílem náhody. I proto, že zjevně přemýšlí jinak, než 95 procent všech ostatních světových režisérů.

V sousedství, kde většinu nemovitostí vlastní pan a paní Robesonovi, co si říkají Mamko a Taťko, žije třináctiletý afroamerický klučina jménem Poindexter, avšak nikdo mu neřekne jinak než „Fool“, tedy Blázen. Rodinné trampoty zapříčiní, že se spolu s bezohledným týpkem Leroyem a jeho zlodějským kolegou Spenserem vydá na šikmou plochu. Cílem není ani unést slavného herce a žádat za něj výkupné, ani vykrást banku. Vykrádat se totiž bude (a dodejme, že zcela amatérsky) dům podivínských Robesonových, kteří mají dceru Alice, která si v jejich přítomnosti skutečně musí leckdy připadat jako Alenka v Říši divů, protože věci, které dělají, nejsou normální. A normální vlastně není ani samotný barák, v jehož zdech a sklepě se totiž někdo nebo něco skrývá!

Nedá se tvrdit, že by Blázen zažíval nějakou noční můru. Ve velkém nebezpečí často reaguje neadekvátně situaci (tak reagují i ostatní postavy). To rozhodně nelze přisuzovat tomu, že je dům prošpikovaný tajnými chodbami, takže existuje velká pravděpodobnost, že na nějakou natrefí v každé místnosti, což by mu mělo pomoct i z té nejsvízelnější situace. V chodbách existuje velká pravděpodobnost, že se ubrání i rotvajlerovi Princovi, který patří mezi extrémně agresivní psy, nicméně před hlavním, vpravdě nebojácným hrdinou, se v jeden moment nečekaně zastaví, jako by se mělo jednat o „vyvoleného“, jenž se narodil proto, aby se nůžky mezi neohleduplnými bohatými a bezbrannými chudými nadále nerozevíraly.

 










 

Mamka a Taťka (Wendy Robie a Everett McGill) představují v rámci hororového žánru de facto archetypální postavy. Jenže v jiných projektech takové bývají fakticky nebezpečné a leckdy i sehrané. A mluví za ně hrůzné skutky, zatímco v Lidech pod schody spíše teoretizují a provolávají hesla typu „shoří v pekle“ – hrstka indicií nazančuje, že se jedná o zaryté kresťany. Ale jakmile dojde na akci, počínají si do určité míry jako Pat a Mat. Protože za obyčejných okolností by pro ně Blázen byl snadnou kořistí, bo mají ve všem převahu. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kdo je autorem celého počinu, tady pořád existuje šance, že se jejich snahy v závěru zadaří a Blázna zabijí. Díky tomu napětí nikdy zcela nezmizí a my máme pořád komu držet palce, neboť Blázen a Alice (Brandon Adams a A. J. Langer) jsou velice sympatická dvojka.

Lidé pod schody naštěstí nemají dvojku ve smyslu pokračování, nicméně pro zajímavost jistě můžeme zmínit, že se tu najdou dvě spojitosti s Pulp Fiction. Jednou je obsazení Vinga Rhamese, druhou speciální kožený oblek, jaký se Tarantinovi zalíbil natolik, že do něj ve své zmíněné kultovce obléknul „Mrzáka“. Během sledování Lidí pod schody nás můžou napadat nejrůznější myšlenky, včetně těch, ve kterých bychom tenhle film označili za nesmyslnou slátaninu, avšak i několik dnů po zhlédnutí se klidně může stát, že se přistihneme, jak se snažíme si srovnat některé nejasnosti, na které jsme během sledování natrefili. Satirický nádech nelze popřít, byť prvotřídní satira by měla vypadat jinak.

FOTO: cinema.de