Všechny trumfy byly drženy v rukou. Náboženské téma rezonuje i v jednadvacátém století, jak dokázal už Mel Gibson s Umučením Krista. Cílová skupina je tedy dost široká a s velkou pravděpodobností se neomezuje jenom na křesťany a křesťanky. Režie Dvou papežů se ujal z Brazílie – jedné z největších bašt křesťanství – pocházející Fernando Meirelles, který stvořil takřka geniální Město Bohů. A k tomu patří mezi ty vyvolené, co měli na starosti zahajovací ceremoniál olympijských her (pro zajímavost, v této disciplíně jej doplňují například Zhang Yimou nebo Danny Boyle). A samozřejmě měla celá podívaná stát na dvou vynikajících hercích – Anthonym Hopkinsovi a Jonathanu Pryceovi.

V roce 2005 si Hospodin povolal k sobě svého nejvyššího pozemského služebníka, papeže Jana Pavla II. Následovalo konkláve, kdy se do Vatikánu sjeli kardinálové, aby vybrali nového papeže. Už tehdy měl šanci být zvolen Argentinec Jorge Bergoglio, s dominancí se však dočkal až při následující volbě. Nakonec ve třetím kole vystoupal z komínku bílý kouř, což tehdy znamenalo, že potřebnou většinu získal německý kandidát Joseph Ratzinger. Jihoamerický kolega chtěl sedm roků poté odejít do církevního důchodu (je-li něco takového vůbec možné), ale ještě předtím se vrátil do Itálie, aby se sešel se svatým otcem a některé aspekty a neshody si na férovku vysvětlili.

 










 

Nabízelo se stvořit celé drama na jejich protikladných názorech, kdy Evropan zastává tradiční pojetí, kdežto jeho protějšek má liberální, reformativní přístup. Mohli si povídat o nejasnostech v Josephově životopisu. Opravdu je možné, že byl za druhé světové války vědomým přisluhovačem nacismu, anebo tuto nálepku okamžitě dostal jenom kvůli svojí národnosti? Také Jorge zažil diktátorský režim, kdy jeho zemi vládla vojenská junta. Tam ovšem stál na správné, demokratické straně barikády, byť si později vyčítal, že mohl udělat víc. Zrovna jako Oskar Schindler. Případně se mohl udeřit hřebíček na hlavičku tím, že by se ve velké míře a ve vší serióznosti řešily skandály zahrnující kněze, co zneužívali bezbranné. Zrovna jako to činí tvůrci oscarového Spotlightu. Lépe se dalo uchopit i téma rezignace na papežský stolec, ke kterému se v dlouhé historii papežů naposledy odhodlal Řehoř XII., přičemž k tomu měl v roce 1415 velice pádný důvod, a sice ukončení schizmatu, o kterém se zmiňuje třeba i Jan Žižka.

Místo toho začínáme úsměvnou momentkou, kdy si chce Jorge už jako papež zabookovat letenku, ale paní na opačné straně drátu mu nevěří a položí telefon. Při retrospektivě z temného období argentinských dějin se zase dozvídáme, že se měl ženit, jelikož mu Bůh nedal žádné znamení, že chce, aby pracoval přímo pro něj. Toto znamení lze jen složitě považovat za jedno z těch, jaká doopravdy můžou jednotlivci navždy změnit život. Pak se dočkáme nějakého toho hraní na piáno, broukání si melodie songu Dancing Queen od ABBY a samozřejmě společného sledování finále fotbalového mistrovství světa v roce 2014 (který nenásleduje hned po roku 2012), ve kterém se střetlo Německo s Argentinou.

Snahou tedy nebylo natočit drama s přesahem, které by se zadřelo pod kůži tím, že nutí přemýšlet o závažných otázkách, z nichž samotnou víru nevyjímaje, ale především šlo o to obě nejdůležitější postavy v podstatě polidštit a ukázat, že ač zastávají jeden z nejvznešenějších postů, pořád se jedná o lidské bytosti. A ty, jak známo, nejsou neomylné. Zároveň jsou pokorné, kdy nemají potřebu se povyšovat nad věřící, jak dokazuje scéna, ve které Benedict XVI. projde mezi návštěvníky Sixtinské kaple (Michelangelo se mohl stát dalším příhodným tématem k hovoru). Oba herečtí představitelé vlastně vzhledem k omeneznosti scénáře nemají možnost dodat postavám patřičnou hloubku.

 










 

Ničemu nepomáhá ani skutečnost, že mluví precizně anglicky, třebaže ani pro jednoho z papežů tenhle jazyk není mateřským. A Meirelles se neukázal býti očekávanou jistotou, když rapidmontáží a nevhodnými prostřihy extrémně narušuje tempo vyprávění, které mělo být bezvýhradně pomalejší, aby lépe odpovídalo faktu, že nás mají zajímat dva uctívaní pánové s bohatými životními zkušenostmi. Komediální vložky tady zkrátka nefungují, na rozdíl od tohoto bijáku. Přes to všechno jsou tři nominace na Oscara a čtyři na Zlatý glóbus pochopitelné, nikoli však oprávněné.

Dva papežové se měli spíše vydat cestou Mladého a Nového papeže. Takhle si prakticky jen potvrdíme tři věci. Zaprvé: herecký rozsah Anthonyho Hopkinse jest maximálně pozoruhodný, jelikož Benedict XVI. ani nemůže být takovému Hannibalu Lecterovi charakterově vzdálenější. Zadruhé: Jonathan Pryce papeži Františkovi vskutku není nepodobný. Zatřetí: Anthony McCarten není Peter Morgan, který se dokáže lépe vžít do jednotlivých postav a situací, ve kterých se nacházejí, na základě čehož se ona historická fikce v jeho provedení jeví býti daleko reálnější a uvěřitelnější. Velmi dobrý námět tedy holt zůstal v případě Dvou papežů nevyužitý.

FOTO: cinema.de