Pokud jste viděli zmíněný počin Tima Burtona z roku 2007, pak by vám snad už po úvodních několika tónech první písně v Čarovném lese mělo být jasné, že je pod ním podepsaný ten samý člověk. Styl Stephena Sondheima je totiž bezesporu jedinečný a ve srovnání s jinými muzikály jako Bídníci či Nine (ten v režii stejného tvůrce) prakticky nesrovnatelný. Způsob, jakým využívá zvukomalebnost anglického jazyka, dává v kombinaci s mimořádně kreativním přístupem a citem pro podmanivé texty vzniknout vskutku unikátním uměleckým dílům. I když pravda, občas by neškodilo řídit se heslem „méně je někdy více“.

V Čarovném lese dochází k propojení známých pohádek o Karkulce, Popelce, Jackovi a obrech, a také o Rapunzel (její české jméno Locika mi přijde celkem podivné, takže raději zůstávám u originálního). Všechny je svádí dohromady v první řadě příběh pekaře a jeho manželky, kteří touží po dítěti. Čarodějnice, která vpadne do jejich (prý) prokletého domu jim prozradí, že se miminka mohou dočkat pouze tehdy, když jí z lesa přinesou krávu bílou jako mléko, pláštěnku rudou jako krev, vlasy žluté jako kukuřice a střevíček ryzí jako zlato.

Začíná tedy sháňka po těchto ingrediencích, přičemž ledacos komplikuje to, jak se jednotlivé pohádky vyvíjejí, což nepochybně už od dětských roků všichni dobře víme. Díky pekařovi a jeho ženě však po nepatrně nepřehlednějším/hektičtějším začátku dojde na překvapivé i velmi, velmi poutavé situace. Nutno dodat, že střih jinak patří k velkým přednostem filmu, jenž proto nepostrádá výborné tempo a ideální rytmus, který se – navzdory upozorněním, které si bylo možné o Čarovném lese přečíst už v době, kdy brázdil kina – nezmění nijak výrazným způsobem ani po devadesáté minutě, ačkoliv se musí nechat, že závěrečná necelá půlhodinka se od zbytku přeci jen liší. Především proto, že docela zmizí několik pozoruhodných a ještě lépe zahraných postav.

Emily Blunt, Anna Kendrick, Chris Pine, Lucy Punch, Meryl Streep, v epizodní roličce Vlka Johnny Depp a z méně známých tváří Lilla Crawford, MacKenzie Mauzy a James Corden … ti všichni v podstatě dokázali zajistit, aby Čarovný les i ve své výrazné jinakosti zůstal snesitelný, ovšem úplně všem jej stejně doporučit nepůjde. Přeci jen některé momenty se tváří býti velice ošemetné (byť mohly dopadnout ještě ošemetněji), a třebaže to tak na první pohled nemusí vypadat, herecké výkony tu rozhodně nelze odsunout na vedlejší kolej. Kór když ti před kamerou museli tentokrát také zpívat. A hodně.

O nadpoloviční většině pěvěckých vystoupení můžeme s klidem říci, že se vydařila (jenže tu je jisté ‚ale‘, o kterém později). Nemalou zásluhu na tom má vizuální stránka filmu, na níž režisér dbá ve své tvorbě pokaždé. V případě čtvrtých Pirátů z Karibiku to sice bylo spíše na hranici kýče, nicméně tady připomene jinou Disneyovku, konkrétně Zlobu – Královnu černé magie, což je v pořádku. Vlastně také proto, že ty nádherné obrázky z Čarovného lesa bohatě vynahradí, že se vůbec nepodíváme do říše obrů či na královský ples. Zato velice nápaditě prozkoumáme vlkovy útroby a to by nebyl Stephen Sondheim (na stříbrném plátně), abychom se nevyhnuli mnoha, mnoha bizarním situacím. Nejdříve jsem si říkal, že si nějaké vyjmenujeme, ale teď si myslím, že by to byla velká škoda.

Čarovný les, tedy ten čistě filmový, působí tak trochu jako hollywoodská odpověď na české Tři bratry. (Něco takového by se nestalo poprvé, protože určitá podobnost Tmavomodrého světa s Pearl Harborem také není čistě náhodná.) Tentokrát to náhoda je. A největší rozdíl, tedy kromě nákladnějších vizuálních efektů, představuje fakt, že na recenzovaném počinu nelze přehlédnout, že vychází z díla původně připravovaného pro jeviště. A ještě, když jsme u toho srovnání, ona závěrečná cca dvacetiminutovka mě přivedla k myšlence, že by bylo asi daleko moudřejší – i když to možná bude znít dosti troufale – neudělat z filmové adaptace Čarovného lesa (v originále Into The Woods) muzikál, nýbrž klasickou pohádku/fantasy.

FOTO: Falcon