Zabriskie Point

HUdba Pink Floydů, to byl zlatý hřeb tohoto   filmu, který byl v podstatě spíše   přešlapováním na místě, což zřejmě mělo   ukázat jisté dobové hodnoty, stále   drsnějšího společenského prostředí   Spojených států. Z mého pohledu po létech,   kdy jsem film viděl poprvé, jsem opravdu ocenil   předvším hudbu PF, která mi připadala o   třídu lepší, než-li vlastní filmový   příběh.

Zabriskie Point měl být Antonioniho triumfem   korunujícím jeho metody práce a potvrzení   komerční úspěšnosti. Byl zamýšlen jako   popis epochy, provokativní dokument o politické   nespravedlnosti, společenském boji a   mimořádné kulturní a morální polaritě ve   společnosti konce 60. let. Zároveň měl být   filmovým portrétem Ameriky a západní klultury   obecně. Velká očekávání ze strany MGM byla   vyjádřena i štědře otevřenou rukou s   penězi. Ale co se mohlo vyvinout špatným   směrem, to se špatným směrem vyvíjelo a   výroba filmu se stala nejen Antonioniho noční   můrou. Film měl premiéru v březnu 1970, po   dvou náročních letech, z nichž nejdelší čas   zabralo úmorné natáčení v pouštních   lokacích Kalifornie. Vyvolalo vleklou a   frustrující válku mezi Antonionim a MGM, která   se ještě více vyhrotila po zdlouhamém   hledání vhodné muziky. A místo oslnivého   úspěchu se tvůrci dočkali jedné z   největších finančních katastrof v dějinách   moderní kinematografie. Film spolkl přes 7   milionů dolarů – téměř pětkrát více než   Zvětšenina, za dobu produkce se v čele MGM   vyměnili tři její presidenti. Na rozdíl od   Zvětšeniny, která vynesla přes 20 milionů   dolarů, ZP přinesl zisk pouhých 900 000   dolarů. Kritika na filmu roztrhala vše, co se   dalo a stal se terčem výsměchu a výtek ze   všech kulturních i politických stran. Kritika   rozcupovala vše od scénáře, na kterém se v   konečné fázi podílelo pět autorů; přes   výběr hlavních hrdinů; ploché nic   neříkající zpracování; chyby ve střihu;   stále omýlané a povrchní „módní hippie“   dialogy; sebeospravedlňující, ale   nicneříkají militantní debaty revoltujících   studentů; až po romantismus „volné lásky“.   Veškeré metafóry byly buď nepochopeny, nebo   rozcupovány. Film se stal absolutním propadákem   a Antonioniho osobní katastrofou.
Ale nyní s   odstupem času, který odvál temný oblak   debaklu, můžeme na filmu vidět řadu   překvapujících kvalit. Mně osobně na filmu   uchvátil nádherný obraz nehostinné pouště,   symbol zlomu krajiny – Zabriskie Point v Mrtvém   údolí, Kalifornie, se zlomem v jednání   hrdinů; bezútěšný obraz amerického   zapadákova, kam se hrdinka filmu Daria dostane, a   v neposlední řadě skloubení obrazu a výborné   hudby, jejíž podstatná část pochází z   dílny Pink Floydů. Politizující klišé v   úvodu filmu rád odpustím, nepochopil jsem ale   jednání hlavního hrdiny, ke kterému podle   mého názoru v podstatě neměl důvod.   Necháme-li ale všechny tyto nelogičnosti   stranou a oddáme se jen obrazovému vjemu s   výborně zvolenou muzikou, získáme nevšední   zážitek.
K filmu byl vydán i skvělý   soundtrek.

Zajímavý film s hudbou od Pink Floyd, málo   slov,ale nemám rád takové filmy, kde lidi   bloumají, práce je nezajímá, koukají, kde co   ukrást a konec se rozplývá do ztracena, je to   vymývání mozků a s realitou nemá nic   společného...

Dark Star 1
Zabriskie Point (1970) je v poradí druhým z   troch anglicky hovoriacich diel Michelangela   Antonioniho natočených pre M-G-M. Po veľkom   úspechu Zväčšeniny (1966), odohrávajúcej sa   v prostredí swingujúceho Londýna, mu producent   Carlo Ponti navrhol natočiť film o Japonsku.   Michelangelo letel do Tokya cez USA. Po krátkom   čase strávenom v krajine vychádzajúceho slnka   sa rozhodol vrátiť späť do Spojených   štátov, samozrejme s kamerou v ruke. Táto   krajina ho nesmierne zaujala v pozitívnom i   negatívnom zmysle. Počas svojho cestovania si   získal priateľov medzi vrchnými členmi   radikálneho černošského hnutia Čierni   Panteri; bol účastníkom študentských   demonštrácií, kde zočil akej brutality sa   dopúšťajú policajné jednotky na rebelantskej   inteligencii. Dokonca sa dopočul o jednom   „hippíkovi“, čo si prenajal lietadlo,   pomaľoval ho heslami o láske, mieri, vojne a   spokojne odletel. Všetky zážitky si počas   ciest zapisoval, a tak vznikol námet na film   Zabriskie Point. (Zabriskie Point je názov   vrcholu v Death Valley National Parku na okraji   Funeral Mountains.)
Michelangelo tu v plnej   miere aplikoval svoj štýl založený na   improvizácii, častých zmenách pri tvorbe   scenára i zmenách pri natáčaní jednotlivých   scén podľa momentálnych nápadov či   inšpirácií. Až na niekoľkých talianskych   členov štábu, neboli rutinéri z Hollywoodu na   takýto druh práce vôbec zvyknutý, čo ich   často privádzalo do rozpakov vedúcim až k   averzii. 58 ročný režisér bol na vrchole   svojich síl.
Zabriskie Point vybočuje z   dovtedajšej Antonioniovej tvorby, pretože je   výrazne lyricky štylizovaný. Lyrickému ladeniu   sa podriaďuje hlavne vedenie kamery, ktorá   políčko po políčku vytvára špičkové   fotografie (viď napr. scénu s lietadlom).   Časté letecké zábery či veľké celky   prírody vyjadrujú obrovský záujem a   režisérov úžas nad fotogenickým a výtvarným   potenciálom americkej krajiny. Dej filmu je   zasadený do Los Angeles, Arizony a Death Valley.   Krajina tu vystupuje v oveľa podstatnejšej miere   ako napríklad v Červenej pustatine, Výkriku či   Zväčšenine. Púšť splýva s postavami a   stáva sa jednou z hlavných predstaviteliek.   Nekonečná púšť, schopná všetko ukryť, na   všetko zabudnúť, od všetkého uniknúť...   „Místa jsou vždycky důležitá, ale příběh   Zvětšeniny by se mohl odehrávat kdekoliv,   zatímco Zabriskie Point je film o USA. Pravou   hrdinkou filmu je Amerika. Postavy jsou jen   záminka… Zvětšeninu jsem v přípravném   stádiu začal tvořit mimo Anglii a teprve tam   jsem našel náplň pro své téma, kdežto   Zabriskie Point vznikl přímo a celý v USA, byl   vlastně vytvářen den po dni, tak jak jsem se   setkával s různými událostmi a lidskými   osudy. Utvářel se tedy bez dlouhých   příprav.“
Podobne ako sa mu vo   Zväčšenine podarilo zachytiť ducha mladého   swingujúceho Londýna, tak i tu predložil obraz   mladého amerického ducha protestujúceho proti   establishmentu. Obdobie Studenej vojny vedúce ku   militantnej intervencii vo Vietname;   konzervatívne sociálne a politické normy   presahujúce z päťdesiatych rokov... Antonioni   diváka hneď v úvode uvádza do deja politickej   debaty revolucionárskej mládeže, ktorá už   viac nedokáže trpieť militantné výpady   vlastnej krajiny. Exportná vojnová politika   presiakla i vnútroštátne, keď vláda   nedokázala upustiť ani od militantných zásahov   v srdci krajiny. Obdobie vzniku Novej ľavice,   Anti-vojnového hnutia, Hnutia slobodného   vyjadrovania (vychádzalo z Hnutia ľudských   práv) i Hnutia za práva žien prinášalo   obrovské zmeny, len ťažko pochopiteľné pre   vládu, ktorá sa silou mocou snažila stlmiť   akékoľvek náznaky namierené proti nej.   Režisér oproti predošlému dielu, kde   vystupoval len v polohe pozorovateľa, prijíma   stanovisko kritika a obhajcu nových   spoločenských tendencií. Rozpracúva tu i   veľmi vážnu problematiku rasových vzťahov a   celkového medzi rasového napätia. To kontrastne   zachytáva i oko kamery, keď popri lyrických   obrázkoch nikdy nekončiacej krajiny ukazuje   realistické obrázky ghetta, hraničných   oblastí a spustošené miesta, kde sa potulujú   maloletí výtržníci.
Michelangelo vedie   súboj s večne idealizovaným, materialistickým   princípom amerického sna. Všetci zabúdajú na   skutočné hodnoty a nechávajú sa strhávať   obrovskými reklamnými šotmi a reklamnými   bilboardami, ktoré im sľubujú úspech a   blahobyt, samozrejme zakladajúci si na dostatku   materiálneho a peňažného imania. Parodizovaný   reklamný šot v televízii, obrovské logá a   bilboardy hovoria o úplnom pohltení ľudských   bytostí značkovými produktmi. Konzumná   spoločnosť, topiaca sa vo vlastnom vedomí nikdy   nekončiacej túžby po americkom sne, stráca   vlastnú tvár. Ostáva po nej už iba skreslený   portrét zdanlivej dokonalosti. Antonioni hovorí   o jej rozpade, o prílišnej komerčnosti i   konzume. Takýto v skutku radikálny postoj   nakoniec zapríčinil obrovský komerčný   neúspech, pričom išlo o jeho prvý v kariére.   „Dokonalosť sama“ sa predsa nechcela pozerať   na svoje negatívne stránky a nepripustila   existenciu polarity.

Je smutné, že pověstný pouštní sex mi   nepřipadal nijak vzrušující a místo erotična   mě spíš zaměstnávaly otázky, kam všude by   se ten písek mohl, ehm, dostat a zdali by se   dlouhé vlasy vyválené v tomhle prachu daly   někdy ještě rozčesat. Taky mě rozptylovalo,   že hlavní hrdina měl krásně chlupaté ruce a   k nim nepatřičně až ohavně chlupaté nohy.   Tak tohle se mi honilo hlavou při (prý)   erotické scéně, která tolik pobouřila   puritánskou Ameriku a nejen jí...
P.S.: A má   sestra, kterou jsem zadara vytáhla do kina, byla   protivná hned na začátku ... prý : „Hádat   se revolucionáři ještě o pár minut déle,   nechala bych tě v kině a odešla bych s   parádní migrénou.“ Mimochodem sex jí taky   moc nebral, ale vysvětlila mi ty chlupaté nohy,   takže nebyl to rozhodně ztracený čas a ve   vestibulu jsme dostaly zadarmo ještě dezert s   názvem DeSert :-).