Tři tuny prachu

Včerejší televizní   preméra staršího českého   filmu mě překvapila. Nejen   tím, že všichni hlavní   hrdinové hulí jedno cigáro   za druhým a přitom jednají   o zlepšení ovzduší v   Ostravě, kterou má nová   elektrárna zatížit 36   procenty spadu popílku. Ale   také krásou českých   hereček Bohdanové,   Medřické a třeba i Jarmily   Krulišové. To mi trochu   vynahradilo sledování   průměrného filmu.

Hudba jak u nerváku a při   tom se nic neděje.   Nezajímavý snímek v   šedivém podprůměru. Škoda   promarněného času.

Na tomto filmu mne zaujaly   dvě věci - oklepávání   popílku ze značky, to tedy   potěší taková vrstva:-(
A pak výborný dialog:   "Chci se rozvést. To ti   nedovolím" Máme   odpovědnost. Jsme komunisti.   A straníci..." Potěš   na druhou.
Dobře, tak   ještě třetí věc,   proutník Lubora Tokoše s   hysterickou manželkou Danou   Medřickou.
A   bramborovou medaili získává   "daleká" cesta...z   Prahy do Ostravy. Ať žije   pendolino.

Uvědomělý boj o popílek na   Ostravsku, který je svým   způsobem nadčasový. Jediná   změna je, že se do toho už   neplete UV KSČ. Je ho v   ovzduší moc a tak se s tím   musí něco dělat. Příběh   si nevšímá jen tohoto   problému. Scénárista do   děje zakomponoval i   mezilidské a partnerské   vztahy. Výsledku to však   nevadí. Vše je v dobré   souhře. Určité věci na   dnešní dobu již přijdou   dosti úsměvně, ale taková   hold byla doba. Karel Höger   opět prokázal svůj herecký   um. Svým způsobem se ještě   jedná o agitku, přesto   nechápu, že je tento snímek   pozapomenutý. Ani dnes vůbec   ničím nezaškodí.