Skřivánčí ticho

Režisér Antonín Máša měl ve své tvůrčí   práci až neuvěřitelnou smůlu. Je jeden z   mnoha režisérů, kterým byla politicky   znemožněna kariéra a když se na režisérskou   stoličku po mnoha letech opět dostal, film   obsahově dle stanov režimu přišel do kin po   roce 1989 a tím byl jeho osud zpečetěn.   Příběh pojednává o životě skladatele   vážné hudby mající otevřené zásady jak k   hudbě, tak i životnímu stylu. Hlavně ke klidu,   který hledá ve své rodné vesnici. A tam se   dějí věci. I dnes vyvolává úsměv nápad   vybetonovat dvorek za účelem pořádku či   vyasfaltovat lesní cesty pro lepší pochůzku   přírodou. A tak se tu střetává moralizační   boj, jehož aktéři jsou bratři každý mající   odlišný názor k dané věci. Zajímavé   filmové role pro Ladislava Freje a Petra Čepka.   Neotřelý příběh přináší dramatizaci,   funkcionářskou politiku, nadhled a úsměv. Nebo   přesněji spíše výsměch. Na svou dobu   tradiční tematický snímek i dnes velmi   těžkopádný ve svém konceptu. Je samozřejmě   pozapomenutý a asi je to dobře. Tomuto by asi   dnes málokdo rozuměl.

To bylo zase něco. Svou zálibou ve sledování   úpadku to připomíná Olmerovy exploatační   filmy, ale na rozdíl od nich si tvůrci zřejmě   nemysleli, že točí tezovitý pamflet směšně   namířený proti všemu komerčnímu (ostré   střihy mezi vážnou hudbou a Škodou   lásky/Karlem Gottem). Ve scéně, kdy Frej   zjistí, že jeho bratr postavil asfaltovou   silnici i v leze, na což reaguje "jediným   logickým způsobem" - urazí zámek bedně,   která stojí opodál, vyndá z ní krumpáč a   začne jím do betonu rubat - jsem se začal   nezadržitelně nahlas smát. Neméně komická je   bohužel celková dramaturgie filmu (Frej s   Čepkem vyhadluje záchranu lesa, pokud mu   napíše polku, čímž zradí své   přesvědčení, ale zbaví les "hrozby"   výstavby parku. Čepek tam park stejně postaví,   na což ale už nevidíme Frejovu reakci. Místo   toho se dočkáme scény, v níž sedí na zemi ve   svém bytě a asi dva týdny zuřivě skládá   hudbu. Jeho oddaná přítelkyně za ním poté   přijde a řekne mu, že ho opouští, protože   hudbě věnuje moc času. Frej začne hlavou   mlátit o klavír za řevu "Hlavou zeď   neprorazíš", dokud nemá zkrvavené celé   čelo. Milenec jeho dosavadní partnerky   komentuje: "Hele, teče mu červená.")

Jo, tohle já můžu furt a furt. Ne tu část s   Josefem, ale celou tu na vesnici. Takže jsem se   dost bavil i když to hlavní téma skladatele pro   mne nebylo.

Antonín Máša natočil v 60. letech několik   dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu   nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem   80. let, mohlo to mít význam společenské   kritiky, ale v těsně předrevoluční době už   to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin   až po listopadu 1989, kdy lidi na něco   podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme   návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze   stejného roku - čtyři milióny proti 10.000   diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho   úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové   poměry je to bezzubé, doplněné navíc o   těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény   (například když si Ladislav Frej   sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má   to ale několik výborných komických momentů   (stěhování kamen, vysávání na dvoře),   kterých je škoda, protože celek zapadl do   průměru a podařené humorné vsuvky tak   zanikají.