Rašomon

Dokonalý film od mistra   Kurosawy. Dojem, který ve mě   vyvolal trval hodně dlouho.   Kromě práce kamery a   režijního vedení herců, je   zde myšlenková provázanost   lidské zkušenosti, pokud jde   o bolest, citové ztráty a   nenávratnost prožitého   ,kterou Kurosawa i v tomto   svém filmu z roku 1950   dokáže zviditelnit   filmovému divákovi.

Nechtělo se mi věřit, že   je rok vzniku 1950!! Naprosto   skvělá kamera, práce se   světlem... a z příběhu   vyprávěného ze třech,   resp. čtyřech pohledů,   mrazí. Jediné co mi vadí -   je to strašně uvřeštěné.   I když to patří k   výrazovým prostředkům   doby/prostředí, mě to   prostě iritovalo.

Myslel jsem, že už mám na   ten afektovaný styl hraní ve   starších japonských filmech   vybudovanou imunitu a nebudu   se nad ním pozastavovat.   Tentokrát toho ale na mě   bylo nějak moc a překvapivě   zrovna u velkého Mifuneho.   Jinak je ale tenhle slavný   film, který Kurosawu   celosvětově proslavil,   bravurně natočený po   technické stránce, hlavně   záběry a pohyby kamery je   radost sledovat. Taky   nápaditě vystavěný   příběh i poselství, které   nese, si zachovávají   dodneška naléhavost.   Podobenství o tom, jak nám   závoj ješitnosti a iluze   subjektivního pohledu   zabraňují vidět události   ve skutečném světle, jak   nezdolná protože bezděčná   je naše snaha ospravedlňovat   především sama sebe.   Zajímavé je, že každý ze   tří hlavních vypravěčů   popisoval svou roli v   příběhu tak aby jeho čest   utrpěla co nejmíň a přitom   se vždycky označil za vraha.

No ačkoliv je dokola   opětován, tak mně osobně   připadal nejslabší. Nejvíc   mě bavila scéna za deště v   rozvalinách, ale Sedm   samurajů nebo Krvavý trůn   je daleko lepší.