Případ Paradineová

Alfred Hitchcock a jeho   jediné filmové drama ze   soudního prostředí, krapet   okořeněné romancí, se   kterým on sám nebyl nijak   zvlášť spokojen. Po tolika   letech se dá ale říct, že   svým způsobem uzrál k   brilantnějšímu pohledu.   Snímek je poznamenán sporem   a naschvály mezi Hitchcockem   a producentem Davidem O.   Selznickem, který stál za   většinou Hitchcockových   snímků, čímž byl za ně   plně zodpovědný. Hitchcock   měl neustále připomínky ke   scénáři a nelíbilo se mu   ani obsazení, čímž opět   potvrdil svůj přísný   perfekcionismus. Selznickovi   se zase nelíbilo zdlouhavé a   tím pádem i prodražující   se natáčení. To nakonec   vyústilo až k ukončení   jejich vzájemné spolupráce,   ale to je už jiný příběh.   Vlivem naprosté Hitchcockovi   profesionality to však na   snímku v žádném případě   není znát.  Po úvodních   titulcích se na nic nečeká   a hned se rozehrává scéna   zatýkání půvabné vdovy   Maddaleny Anny Paradine s   obviněním z otravy svého   manžela. Scéna je   prezentována s patřičnou   noblesou a decentností, jak   se na takový film své doby   sluší a patří. Následuje   postupné představování   základních postav   příběhu. Někteří svůj   charakter už mají pevný,   někteří ho postupně   budují. Do centra dění se   dostává především   právník Anthony Keane,   který na požádání přijal   obhajobu. První polovina   snímku se tedy postupně   připravuje na hlavní   událost a tím je soudní   přelíčení, které   zaplňuje druhou polovinu   stopáže, kde o dialogové   napětí není nouze. Soudní   dramata mají vždy své   ucelené kouzlo právě v   dialozích a tady to Hitchcock   ještě posílil zajímavými   kamerovými záběry. Nejvíce   vyčnívá, po technické   stránce nejsložitější,   záběr na přicházejícího   svědka Louise Jourdana   vytvořený obratným   otáčivým pohybem. Staticky   zároveň zabírá detailní   tvář obviněné   zdráhající se po   procházejícím svědkovi za   jejími zády jenom očkem   pohlédnout. Soudní   přelíčení má svá   specifika a budovat napětí   se daří. Jen to omšele   přetíná ona romance, se   kterou se nijak zvlášť   nepracovalo, takže spíše   vyznívá rušivým a   zbytečným dojmem. No, ale   těžko říct, jak to   vypadalo v původní   tříhodinové verzi, která   se údajně ztratila. Tam to   určitou logiku v rámci děje   mít mohlo. Přesto všechno   se v dnešní době i tak   jeví snímek jako skutečně   zajímavý a po technické   stránce prostě vynikající.   Prostě Hitchcock. P.S. Za   pozornost stojí i   závěrečná scéna dialogu   mezi soudcem a jeho manželkou   u nich doma, snad při   večeři, mající jistý   moralizační aspekt. “Copak   nás život netrestá dost?”   ptá se soudce jeho manželka   s myšlenkou o té jediné   správné spravedlnosti   světa. Soudcův nemilosrdný   ortel, u kterého až   zamrazí, je však jasný.  

Film byl natočen v roce 1947,   kvalita filmu byla zřejmě   ovlivněna zásahy. Právník   Gregory Peck, vezme případ,   kdy je paní Paradineová   obžalována z vraždy svého   slepého muže. Obhajoba je   pro něj velmi obtížná, že   se případu vzdá, dokonce je   obviněn, že může za smrt   svého milence. Film se   zvětší části pohybuje jen   u soudu. A divák čeká, kdo   vlastně toho pracháče   otrávil. A pokud bych měl   alespoň někoho pochválit,   je to Charles Laughton, který   byl jediný takový   živočišný tvor. Film je   psychologické drama, být tak   po válce, v kině bych asi   usnul, televizní obrazovka je   u kávy snesitelnější...

Trochu nestandardní   Hitchcock. Hodně dialogů,   hlavní ženská postava   dokáže manipulovat muži a   zblbnou i svého vlastního   advokáta v podání Gregory   Pecka. Podlehne jí i budoucí   Monte Christo Louis Jordan,   který ji při soudním   přelíčení chvíli hájí a   chvíli obviňuje z toho jak   je zvrácená. Standardní   film ze soudní síně, který   bych Hitchcockovi   nepřisuzovala , nepřečíst   si titulky. Gregory Peck by   potřeboval proplesknout,   když se zkušený advokát   dokáže zamilovat do   provinilé tak, že ohrozí   vlastní funkční   manželství. Dále mi   neseděla role lady Sofie.   Soudce lord, byť v podání   Charlese Laughtona by   zasloužil taky jednu.   Manželku buzeruje a sám   omakává manželku Gregory   Pecka.
Za mě ještě   jedna výtka. Titulky z roku   1993 byly hodně okleštěné   a i já se svojí angličtinou   z originálu pochopila daleko   více než bylo nastíněno v   jednoduchých větách   překladu.

Možná díky četným   zásahům ze strany producenta   Davida O. Selznicka je pro mne   tento Hitchcockův film   nejméně zajímavý. Nějak   to postrádá to jiskření,   které vydávají herci v   ostatních filmech. Hitchcock   to zjevně cítil také a   proto byl tohle poslední   film, který se Selznickem   udělal. Ostatně kvůli   Selznickovi nepřijala roli   Paradineové ani Ingrit   Bergman...

Stačilo vidět jednou. Mám   rád Hitchcockovy filmy, ale   tenhle se moc táhnul,   chybělo mi tam i režisérovo   klasické napětí. Už od   začátku jsem tušil, kdo   toho slepce otrávil.