Otravný chlap

Po dlouhé době jsem zhlédl   nějaký evropský film a   musím uznat, že jsem nebyl   zklamán. Chladné, sterilní   a pro někoho možná až   depresivní město, do   kterého byl uvrhnut Andreas,   se mi velmi líbilo.   Relativně malý počet   dialogů krásně dokresluje   odloučenost hlavního hrdiny   od okolního světa. Nabízí   se otázka, chtěli by jsme v   takovém světe vůbec žít,   a nebo už v něm žijeme a   jen si to nechceme připustit?

Radím zhlédnout až do konce   dřív, než začnete balit   kufry, abyste chytili bus do   Norska! Že není něco s   Andreasovým novým   působištěm v pořádku,   mně definitivně došlo až   při předání obálky s   hotovostí v první pracovní   den - prý než si založíš   účet v bance! :-) Za   jistoty, vstřícnost a   dostatek se zde platí jinou   měnou - zablokováním   smyslů k vnímání   prožitků, což rozhodně   neplatí o nevšedním   předvedení myšlenek o stavu   společnosti do snímku, kde   jsou naopak smysly diváka   jitřeny a donuceny ke   spolupráci, která nemá   padla se závěrečnými   titulky. Netuším, zda nový   Andreasův svět měl být   posmrtným nápravným   zařízením pro sebevrahy a   poslední záchranou před   nicotou totální   vyloučenosti, nebo   alegorickou prezentací   prázdných spotřebních   nádob, bezmyšlenkovitě   absorbujících diktát doby,   každopádně zobrazil stav,   kdy je vaše externí realita   v nesouladu s vnitřním   uvědoměním a těm   šťastnějším dal na   vědomí, že libé zvuky a   vůně se ještě nemusí   jevit jen jako vzdálené   světlo na konci tunelu.   Úžasná scéna s dírou do   skutečného světa a epická   hudba dolaďují konečný   verdikt - 80%.

Ještě nemám tak zcela   ujasněno, o čem film   vlastně byl, a co tím chtěl   „básník říct“. Ale   řekl to docela dobře, a to   bez ohledu na to, k jakým   závěrům každý jednotlivý   divák dospěje. Ono to mohlo   být všelicos. Možná peklo,   kde trestem je absence emocí   a pocitů, možná nebe, ve   kterém se vede bezstarostný   život a všechno jde tak   nějak samo, také se může   jednat o pohled na současnou   společnost, kde z šedé masy   vyčnívá jen pár jedinců   toužících po něčem   jiném, než po tom co je mu   nabízeno, a jelikož   vybočují, tak musí být   zakročeno, aby náhodou   nezměnili zavedené   pořádky. Což podsouvá   názor, že se jedná o pohled   na totalitu, tentokráte ne   nějakého diktátora, ale   totalitu konzumu. No, možná   to bylo úplně o něčem   jiném. Třeba o věčném   nespokojenci, který si   neváží dobrého bidla.   Někteří lidé jsou věčně   nespokojení, protože pořád   po něčem touží a za   něčím se ženou a až toho   docílí začnou toužit po   něčem jiném. V tomto ohledu   byl film poněkud nedořešen.   Anne toužila po dokonalém   bydlení a neustálých   změnách interiéru, a bylo   jí to umožněno. Andreas   toužil po pocitech, a utřel.

Nemám ráda filmy, u kterých   se na konci nedozvíte   nějaké vysvětlení. Bylo to   stejně nudné, jak   příšerné romány od Kafky.

Název bylo to jedinné, co se   skutečně povedlo. Pán mě   otravoval od první minuty,   kdy se objevil, aniž bych   ještě tušila, že mu ten   bezbarvý, bezemoční a   bezprizorní výraz, vydrží   na tváři po celý zbytek   filmu...tedy téměř,   závěrečné teskné tóny   varhan už ke mně doléhaly   jen zdálky, rušeny   šuměním sprchy...tohle se   opravdu nedalo vydržet...