Křížová vazba

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné" praví   Písmo Svaté a že na tom něco bude se   přiklání i mnozí nevěřící. Osudy jsou   různé a určitě mnohý bude souhlasit s tím,   že ne zrovna takové, jak by si sám   představoval. A o jednom takovém osudu vypráví   tento snímek, který vznikl ještě v době   socialismu, což znamená, že obsahuje ono, dnes   tolik proklínané, socialistické smýšlení. To   však nijak neubírá na kvalitě v rámci   dramaticko-psychologické filmové tvorby. Svým   námětem má rozhodně co říct i dnes.   Takovýchto snímků bylo natočeno hodně a co se   týče námětu, je skutečně z čeho vybírat.   Ať se to někomu líbí nebo ne, natočen je   kvalitně v celém svém aspektu dané   problematiky. Právě svou   dramaticko-psychologickou sondou zvýrazňuje   vážnost, což znamená, že se rozhodně   najedená o nic zábavného. Je to příběh,   který by bez skrupulí klidně mohl nést   označení 'osudový příběh ze života'. Má   hlubokou myšlenku a o to jde především. A je   to myšlenka v rámci obyčejného lidského   přístupu nemálo hodna k zamyšlení, neboť   platí v každé době. A co víc, třeba se v tom   někdo s podobným osudem i pozná. Máme tu   mladíka vracejícího se z vězení, který se   snaží opět zapojit do společnosti. A jak už   to tak bývá, jednoduché to rozhodně nemá.   Příběh tak sleduje jeho počínání a   retrospektivou se postupně dozvídáme, jak se   vlastně do toho vězení dostal. A jak je nám   také prozrazeno, stačí k tomu opravdu málo.   Vynikající výkon Vladimíra Dlouhého v hlavní   roli, kde mu jako protihráč neméně zdatně   sekunduje Radoslav Brzobohatý, u kterého dnes   určitě také stojí za zmínku, že se tu ve   vedlejších rolích objevuje celá jeho rodina.

Špatné podání, pomalé tempo. Konec nic moc,   nepobral jsem co a jak. Mladému mohli přišít   maximálně výtržnost, nic víc mu dát nemohli,   ta flaška letěla evidentně někam ke stropu.   No, podruhé ani omylem, ale něco dát musím   krásné Ľubici Mruškovičové. Ano, i za to co   ukázala. A mimochodem, i kdybych chtěl dát   něco navíc, zase bych to strhl za zbytečně   dlouhou stopáž a hnusnou hudbu.

Film, který prošel bez povšimnutí a nevšímá   si ho nikdo i dnes. Kdy byl vlastně natočen?   Podle obsahu to vypadá, že jeho realizace   začala ještě před listopadem 1989. V   titulcích je společnost Barrandov ještě   nositelem Řádu Vítězného února. Premiéru   měl v listopadu 1990. Do kina si k němu nenašlo   cestu ani 4 000 diváků. Nudný však není. Jde   o drama, které může být nadčasové. Mladý   muž se chtíct nechtíct zaplete s dcerou svého   podnikového ředitele. Ten podnik je stavební   firma. Mladý muž se živí jako obkladač a   snaží si udělat při práci maturitu. Dostane   se k melouchu, kdy obkládá místnosti na chatě   svého šéfa. Toho šéfa hraje Radoslav   Brzobohatý. Mladý muž (Vladimír Dlouhý) je   nucen postupně přijímat vše, co mu budoucí   tchán naservíruje. Veškerou protekci i peníze.   Většinou ty věci přijímá s odporem, ale   příjme je. I do strany, kde k výbavě patřila   červená knížka, vstoupí.
Jsou to však   nakonec ženské, alkohol a blbá náhoda, které   mladého muže přivedou do maléru a tchána na   krchov.
Do filmu byly asi určitě dodatečně   vloženy záběry na tiskoviny z roku 1968. Zcela   zbytečně. Příběh je natočen v několika   časových rovinách. Pobyt mladého muže ve   vězení, čas před pobytem za mřížemi i čas   po něm.
Na druhou stranu se člověk nemůže   moc divit, že o film není valný zájem. Přeci   jenom dnes už má divák jiné předměty zájmu.   Film je tedy vhodný jen pro sběratele   československých filmů.