Hry a sny

Padesátá léta z filmu přímo sálají,   a přestože je vývoj děje poněkud   roztříštěný, tvůrcům se podařilo dokonale   navodit atmosféru ve vidění světa   předškoláků a jejich myšlenek pomocí   poetického přístupu. Úsečné věty, místy   až filosofické v dětském podání, malý   Míša Staninec dokázal podat zcela bravurně.   Ten je hlavním hrdinou obou příběhů, kdy mu   v tom druhém neméně zdatně sekunduje ve   stejném věku Evička Hrabětová. Zásluhu na   tom má i režisér Milan Vošmik, který je   ukočíroval k takovým až roztomilým hereckým   výkonům. Oba příběhy měly především   zdůraznit výchovné aspekty a morální   hodnoty, což se v daném provedení i povedlo.   Jde zkrátka o jakousi ideologickou přípravu na   zodpovědný dospělý život se všemi   politickými aspekty doby. Těžko však říci,   komu je vlastně film určen. Dětskou atmosféru   to má, čemuž napomáhají i herci   v dospělých rolích. Mohou ale děti něco   takového vůbec správně pojmout? Zejména dané   aspekty manželství v druhé povídce. Pro   dospělé diváky je však film stále příjemný   a ve své roztomilosti a dětském uvažování   dokáže vyvolat i jejich vlastní vzpomínky na   dětství. A to se počítá.

Já bych skutečně rád viděl dítě, které by   u toho vydrželo. Možná to bylo určeno   dospělým. Rád bych viděl dospělého, který   by u toho vydržel. Mimo mne, já musel.

Málo hraný film hodící se do předvánoční   atmosféry. Hlavně kvůli první povídce ze   dvou. Hlavními interprety jsou pětileté děti.   A ty před kamerou excelují. Pro režiséry   filmů největší noční můrou je práce s   dětmi a se zvířaty. Zde se spolupráci   zadařilo. Michal Staninec se svých rolí zhostil   natolik, že ho snad každý divák by chtěl mít   doma.
Toto miloučké dílo může sledovat   celá rodina a pobaví se.

O dětech
Nedoceněný film. Hodně českých filmů je   nedoceněno především tím, že vznikaly v   nějaké době a nová doba si myslí, že jedn   ona plodí hodnotné umění. Je to chyba   mladých, dravých a někdy i hloupých, kteří   jsou nemocní moderností. Film o dětech pana   režiséra Milana Vošmika je nádherný,   rozdělený do dvou povídek. Každá je silným   příběhem o dětské duši. První o dětské   úzkosti, druhá o hře dětí na odpovědnost.   Viděl jsem tento film koncem padesátých let a   později jako dávno dospělý jako retrofilm.   Dojem byl stejný, umocněný o hlubší   pochopení tohoto filmového díla. Před časem   jsem četl vyjádření jednoho filmového   historika, který se vyjadřovakl o filmu vcelku   pohrdavě, že jde o film pro sentimentálně   naladěné dospělé. To je moc smutné, opravdu.