Hrdina má strach

Ten, kdo to točil, neskončil   v krimu? To se divím, tohle   komáři moc rádi neměli.   No, mne to nebavilo, bylo to   furt nějakého kecání a   kecání, ale nemohu tomu   upřít nápad a myšlenku. To   nejde. Na mluvení do kamery   jsem alergický. Podruhé   netřeba.

Jaroslav Dietl ve své   divadelní hře „Nehoda“   pojal po generace typickou   pracovněprávní vlastnost a   tím je strach. Vlastnost,   která je skutečně na   každou dobu reálnější,   než by si, kdo myslel. Ruku   na srdce, kolik lidí se   postaví za to správné a   kolik lidí je, jak se   jednoduše říká, mouchy   sežerte si mě. Dietl se   samozřejmě zaměřil na   kancelářskou profesi   vedoucího střediska, a to se   vším všudy. Pro porovnání   dané situace a řešení   však neopomněl ani profesi   dělnickou a vlastně i   stejnou problematiku. Někde   se něco postavilo a ono to   spadlo. Zodpovědný člověk   je potrestán, ale rozdílem   je kdo. V kanceláři vedoucí   kanceláře, v dělnické   profesi ten, kdo to stavěl.   No jo, ale co když je chyba   úplně v něčem jiném? Má   někdo odvahu se vzepřít a   poukázat na chyby v systému?   K tomu Dietl trefně použil i   různé charaktery   pracovníků. No, jak ale dnes   víme, po politických   událostech v roce 1968 to i   tak vzalo za své. Snímek   natočený na základě hry   pod taktovkou režiséra   Františka Filipa byl   zakázaný. Kritika systému   bylo prostě něco   nepřijatelného. Obzvlášť   po závěrečné scéně   obrazně poukazující na   fakt, že jsme jeden jako   druhý, tudíž, že nikdo   není neomylný a chybuje   naprosto každý. Vyhazovem   člověka s pracovního místa   se tudíž nic nevyřeší.   Celý příběh, byť   zpracovává vážnou   problematiku, je koncepčně   pojat satirickou formou, a to   hlavně takzvaným zcizovacím   efektem. Ano, to jsou ty   monology směrem k divákům.   Dnes už tento prostředek   divadelního i filmového   vyjadřování bohužel nikdo   nezná. Dává se tím   jednoduše najevo, že   příběh pouze vyobrazuje   skutečnost, a nikoliv   skutečnost samou. Plejáda   vynikajících herců   vzájemně si ve všem   doplňujících, z nichž v   hlavní roli opět předvedl   svůj herecký um Rudolf   Hrušínský. Své roli vždy   dal takové kouzlo, že po   divácké stránce si už   místo něj nelze představit   někoho jiného.   Československá nová vlna   šedesátých let a humornou   formou kritika socialistické   současnosti. Skvělý film   plný hlášek a hlavně   názorových přesvědčení,   nad kterými není na škodu   se zamyslet ani v dnešní   době kapitalistické.

Dost se divím, že po tomto   filmu nedostal František   Filip od režimu okamžitou   stopku a zákaz filmování.   Sžíravou kritikou   socialistické společnosti,   kde vlastně nikdo za nic   nemůže se krásně trefil   nejen do bolševické doby,   ale bohužel tahle faleš   platí nadále v kterémkoliv   režimu. Stane se nějaký   průser, za který stejně   nakonec nikdo nenese   odpovědnost. Rudla   Hrušínský jako úředník   Vavřinec chce jednomu   takovému problému přijít   na kloub a začne se ohánět   spravedlností na vyšších   místech. Jak jinak se potom   zbavit takového rýpala? No   přece dát mu lepší funkci!   Příběh je vyprávěn   zvláštním způsobem, kdy se   během děje Rudla otáčí   přímo na kameru a komentuje   jednotlivé situace a nahlas   vyslovuje svoje myšlenky.   František Filip film   bezvadně obsadil a už   tenkrát bylo vidět, že s   herci dokázal perfektně   pracovat, jak později   osvědčil ve svých   dalších, převážně   televizních filmech a   seriálech. Když už mu za   tento kousek komunisti nezapli   tipec, tak mu ho po   devětašedesátém alespoň   šoupli do trezoru.

Na této satiře jsou   nejlepší komentáře   hlavního hrdiny do kamery k   divákům, ale i přes   skvělé obsazení se film   nevyrovná satirám jako   třeba Tří přání či   Bilá paní, která ovšem   vznikla v jiné době.
Kdo má rád   R.Hrušínského ten rozhodně   nebude zcela zklamán.