Hrdina má strach

Honza Vavřinec: Rozhodl jsem se, že půjdu od jednoho k druhému a vyptám se na strach.
Zdeněk: Strach? Pšt! Pracující v socialistické společnosti tento pojem vůbec neznají.
Vavřinec: Myslel to přirozeně v legraci.
Béďa: Strach? Pracující v socialistické společnosti tento pojem vůbec neznají.
Vavřinec: Myslel to přirozeně vážně. - Svého vedoucího jsem se přirozeně na strach neptal. Je u nás asi jediný vedoucí s buržoazním původem, a ten by mohl o strachu přednášet na Karlově univerzitě. Ale největší ránu mi dala moje maminka:
"Jenom z pánaboha mám strach, Jeníčku."
Představte si: ona má strach, a je na to hrdá... ona je z toho - šťastná. Šťastná. Ať se zpytuju sebevíc, nemůžu říct, že bych ze svého strachu k šéfovi nebo k náměstkovi byl šťastným - to teda nemůžu.

Tady nikdo nic nesmí! Každej je jako svázanej! A všichni hozený do vody, aby plavali! Ale svázanej nikdo plavat nemůže! Nemůže!

Nemám rád bohorovnost u těch, co si to mohou dovolit.

My jsme všichni jenom poslíčci, nic jinýho; jeden se jmenuje referent, druhej vedoucí, třetí náměstek - ale všichni jsou to poslíčci. Něco se dozvím dole, nesu to nahoru; něco mi řeknou nahoře, já to jako slepice vykvokám dole. Chytrý, hloupý, všecko jedno, hlavně že můžu dokázat, že jsem to vykvokal včas - i tu hloupost.

- Je načase udělat u nás menší nukleární výbuch.
- Co myslíš, že docílíš? Ale vůbec nic! Povedeš nesmyslnej boj s vrchností. A ty hloupí se rozhodnou s nima bojovat. No pochopitelně, že se vystavujou na odstřel.

Velda:
"Ať jsem bit, jen když se peru!"

Moje maminka je velice prostoduchá, hloupá ženská; a jediný její ideál, jediný její svědomí je - pánbůh. Já jsem velice moderní člověk, a můj ideál, moje svědomí, by měl bejt zase jenom člověk. Ale jakej člověk, když kolem sebe nevidím lidi, ale myši!