Florenc 13,30

Osobitá road movie z konce padesátých let,   která se odehrává na trase Praha-Karlovy Vary.   Pasažéři, kteří cestují v autobusu   "Škodověnky" jsou všechno herecká   esa, někteří z nich teprve začínající   (krásná Valentina Thielová) a většina má   svoje vnitřní monology, včetně řidiče   Pepíčka Beka a to jsou opravdu vytříbené   charaktery mnoha lidských vlastností. Mě se na   tom filmu líbí hlavně to, že člověk může   vypnout a v poklidu a s úsměvem na tváři se   bavit téměř pohádkovým dějem a situacemi,   které se příjemně prolínají. Vždycky jsem   měl tento film rád a vždycky ho rád mít budu.   Kecy místních uživatelů o nějaké agitce si   můžou strčit mezi půlky.

Noční můra filmové tvorby. Nesnáším   hlasité přemýšlení, a ještě více   vypravěče. A toho je zde dost a dost. Snímek   nemá v podstatě děj, což mi nevadí jako to co   napsáno výše. Soudruzi se zas jednou   vycajchnovali. Dvacet procent s velkou bídou za   pár legrácek, co tu jsou.

Hvězdně obsazená hovadina nebeská. Naprosto   stupidní děj, dialogy a nula vtipů. Občas se   kouknu jen kvůli dobovým reáliím.

Na tuto veselohru se asi nejvíc hodí tento   Aristotelův výrok z Politiky: "Obecně   platí, že spolužití a společenství ve všech   lidských věcech je obtížné. Svědčí o tom   již společenství spolucestujících. Téměř   všichni se nepohodnou a znepřátelí se   navzájem pro běžné maličkosti." - Tolik   moudrý antický filosof. V této naší   optimistické komedii se ovšem spolucestující   nakonec dohodnou a jako jeden muž tlačí   společně porouchanou "škodověnku" a   porouchané soužití do šťastných zítřků.   To je ovšem pouze ve filmu a pouze optimismus,   nikoli skutečnost.

Filmík na nedělní odpoledne,jak   dělaný.Nepřemýšlet a pouze sledovat tak   trochu absurditu toho,jak se cestovalo a jací že   jsme byly-a ta technika,no prostě žúúúžo.

Řidič autobusu Jan Chalupa má proti nám   určitou výhodu, umí plnit přání svých   cestujících. Chceš dechovku, zmáčkne se   čudlík, chceš absolutní ticho, zmáčkne se   čudlík. V příběhu, kdy řidič Josef Bek, v   životní roli, ve skutečnosti neujede ani metr,   musí také žehlit rozmýšku se svojí   přítelkyní. Takových nepříjemných   spolucestujících, jako hraje Dana Medřická,   dnes potkáváme častěji. Mě se stal případ   nedávno, jedu autobusem, bavím se s řidičem a   ten mě povídá, jakou máme nevychovanou   mládež, bordel na zemi, žvýkačky na   sedadlech, hlučnost a já ikdyž bych neměl   rozptylovat řidiče, mu na to povídám ne   zlomyslně, to jsou ale parchanti. A vedle se   probudila, nějaká tetka, konec řeči zachytila   a začala se do mě navážet, že děti jsou   děti a parchanti se neříká. Parchanti jsou ti,   co vyrůstají bez rodinných živitelů. Mlčel   jsem, kdybych se přel, by to zle dopadlo. To jen   taková perlička, jakých jsou desítky za   měsíc. Josef Bek, pokud jezdil po besedách,   musel se vždy vracet k tomuto filmu a musel   zazpívat ústřední melodii. Film mu přinesl   ohromnou popularitu...

Docela zajímavé obsazení, ale film mne   příliš nezaujal, proto jen 50% Cesta z Prahy do   Karlových Varů trvá autobusem i nyní déle   než před 50 lety.

Čím starší, tím lepší
Tenhle film je naprosto unikát, čím je   starší, tím se na něj lépe kouká. Herecké   výkony pod vedením režiséra a současně   scenáristy JOSEFA MACHA jsou možná pro   dnešní generaci dvaceti až třicetiletých   úsměvné, ale postupně na to příjdou, že jde   o film ze zlatého fondu českého filmu.

Jeden zo slabších filmov českej kinematografie.   Napriek dobrému obsadeniu i niektorým dobrým   výkonom celkovo mi vychádza, že film spĺňal   ledva priemernú úroveň. Takmer žiadny dej,   jednotlivým komentárom, či rozhovorom chýbal   vtip. Film som videl prvýkrát a môžem   povedať, že asi aj naposledy. Nenašiel som v   ňom nič, čo by ma zaujalo.

Josefa Beka jsem měla docela ráda, ale tenhle   film se mi nikdy moc nelíbil. Když je slabý   děj, bodrost ani písničky to nedoženou. Sorry,   Pepíčku...