Den sedmý, osmá noc

Snímek je bezesporu   zajímavý, ale mám tak   nějak pocit, že hlavně pro   dobu vzniku a tehdejší   situaci u nás. Já na tyto   "podivnosti" zrovna   moc nejsem, takže mne to   nijak moc neoslovilo.   201109029812/10001

Jestli jsem po Zabité neděli   D. Vihanové cítila   beznaděj, tak tohle byl   daleko větší náraz na   psychiku. Síla davu byla   jasně ukázána ve filmu   Proč, ale tady byla panika a   stoupající strach daleko   silnější, protože se   nedala vůbec identifikovat   příčina. Jestliže si   člověk uvědomí, že tohle   napsal Z. Mahler těsně po   okupaci bratrskou armádou,   tak zcela chápu, proč   emigrace byla dobrým   řešením dalšího života u   mnoha lidí.

"Domov. Některá slova   jsou zakázána, mezi ně   patří domov. Domov je omyl!   Proboha! Jenom po dobrém,   naše ideály jsou odlišné.   My nesmíme, my nemůžeme, my   musíme! My jsme přece jiný!   Vzpamatujte se! Voni jsou   zlý, voni by to z tebe   dostali! Stejně jsi nikdy   neuměl lhát. Jednotlivec se   musí podřídit, chápeš?   Já přece vím, že jsi   nevinnej, ale ty jsi nás   viděl! Musíš to uznat! Jdi   dál, násada je dlouhá. To   já abych ti ulevil, mrtvých   je víc než živých, nic se   neděje. Buďme hodni svého   utrpení, vody se zavírají,   země rozpadá, nic je jen   nové něco, není kratší   cesty, kde je pouhá nutnost   není odměny, naše srdce   jsou otevřená....."   Nejbrutálnější   podobenství, apokalypsa plná   symbolických gest a obrazů,   bezprostřední parafráze na   okupaci naší země ruskými   vojsky v osmašedesátém.   Peklo, strach, očistec.   Jakoby chaotická alegorie,   taková směs obrazů. Vlak   stojící na nádraží, nikdo   neví, proč tam přijel,   jestli ty lidi bude   odvážet...a jestli do   koncentráku nebo kam.   Znásilnění herečky členy   Národního výboru na   hřbitově. Taková ta   neustálá, všudypřítomná   atmosféra podivného strachu,   vzájemného podezírání.   Bezvýchodnost. A hlavně ten   strach. Natočené nádherné   divoké záběry, působící   až dokumentárním dojmem.   Ještě dřív, než byl film   dostříhaný, už byl   zakázaný a po dokončení   nešel ani do distribuce a   okamžitě byl odklizen do   trezoru. Podle mě to je toto   dílo králem všech   trezorových filmů! Tolik   narážek a dvojsmyslných   vět, tolik odkazů na   bestialitu komunistického   režimu v naturalistických   symbolických parabolách se v   žádném jiném trezorovém   filmu nevyskytuje. Výsledný   film neviděl ani Evald jako   režisér, ani Jan Kačer jako   hlavní protagonista,   premiéru měl až v roce   1990. Vyznívá jako   historická zpráva o době,   která vlastně nikdy   neztratí svoji hodnotu a film   působí jako umělecký obraz   nějakého zklamání,   přepadání, přepadnutí   bezbranného člověka, jeho   zešílení z nenormality.   Genialita Evalda Schorma   spočívala v tom, že on,   jehož povaha byla hodná,   jemná, až citlivě lyrická,   dokázal natočit takový   násilný a zlý film. V   československé   kinematografii nemá obdoby.   Velkou zásluhu na tom má i   scénárista Zdeněk Mahler,   který napsal scénář ihned   po příjezdu Rusáků.   "Já tam zavolám,   přiznám se svobodně."   "Cos proved?"   "To nevím, ale něco   jistě. Existuju, tedy jsem   vinen!" "Každé   utrpení má svoji hodnotu.   Jsme-li absolutně zbaveni   práv, stáváme se úplně   svobodnými. Odnikud   nemůžeme nic očekávat,   všechno je tudíž na   nás......."

Je to pozoruhodná dystopie.   Jeden z ”trezorových   filmů‟, který se po   ”osvobození‟, ruskými   tanky od ”kontrarevoluce‟,   do kin už nedostal.   Metaforické podobenství o   tom, jak obyvatelé městečka   začnou reagovat na tajemnou   hrozbu a nejistou budoucnost.   V původně tragikomické   férii, pozoruhodných   lidských postaviček a   střetů světa herců a   diváků, postupně narůstá   ta tragická poloha, pod   tlakem existenciálních   otázek. Co znamenají   tajemné vagony, které se   objevily na nádraží? Kam   nás jimi chtějí odvést? Ve   filmu jsou i celkem odvážné   sexuální scény hereček,   které nemám v povědomí,   jako ”svlékací‟. Svá   lepá ňadra tu ukáže Květa   Fialová, (v originální   erotické scéně na sýpce v   obilí). Herečka Luba   Skořepová tu hraje postavu,   kterou členové národního   výboru, (sic!), kolektivně   znásilní s ”full   frontal‟ pohledem na její   sexy tělo. Počáteční   rozverná grotesknost filmu se   postupně mění v mrazivě   postapokalyptické vyznění.   Není to úplně ideální   film na ”dobrou noc‟, ale   stojí za to ho vidět.

Tento film by se měl povinně   pouštět pro základní   školy doporučuju mladé   generaci,která ted   nastupuje.Sice některým   větám porozumí starší   generace a sceny kde národní   vybor znasilnuje herečku na   hřbitově je tak od 15   let.Ale je to vízva pro   mladé aby věděli co je   čeká a nemine.Ve filmu to   vyznívá jako by prověřoval   stát své lidi nebo cizí   stát snažil ovladnout   uzemí,svíraví pocit s   neznama je až do konce kdy   poselství přichází z nebes   ale pouze pro místního   blázna nejčistějšího   obyvatele vesnice.Postava   učitele-Jan Kačer- je   symbolem českého zbabělého   intelektu,který davá teto   české trapné,šaškovské   atmosfeře,která je typická   pro české   prostředí,naději na svobodu   a čistotu která je dovršena   tragickým patosem a klamem.Na   konec sám učitel se stavá   dezinformatorem aby zachoval v   anarchií která vypukla v   prostřed totalitního   systemu,smysl pro   utrpení,víru a lásku.