Člověk z mramoru

Politický snímek v artovém   podání o marasmu   stalinistické doby v Polsku,   který i my v Česku moc   dobře známe. O tomtéž lze   připomenout třeba snímek   ´Skřivánci na niti´   (1969). Polští tvůrci si do   příběhu vzali oslavu dobře   vykonané práce   prostřednictvím studentky   filmové školy, která se   snaží jako diplomovou práci   natočit dokumentární film o   zednickém hrdinovi, který s   týmem zedníků vytvořil   rekord ve výstavbě nových   bytů. Ano, a právě tímto   se stal národním hrdinou,   který byl zvěčněn   ohromným plakátem na   hlavním náměstí. Ale jak   už to za komunismu bývalo,   byl později zdiskreditován a   odevšad vymazán. Od té doby   o něm nikdo neslyšel. Mladá   studentka tak svým filmem po   něm pátrá, z čehož se   svým způsobem ze snímku   stal něco jako detektivní   film. Režisér Andrzej Wajda   se tímto pokusil o   revidovaný pohled na minulost   Polska ze sedmdesátých let   minulého století, kdy v   rámci onoho pátrání   použil systém   retrospektivních scén v   podobě dobových filmových   týdeníků. Právě takto   rafinovaně vytváří nejen   historický pohled na onu   dobu, ale kupodivu také jako   zdroj napětí. Cíleně   zobrazuje reálnost   zneužívání moci a   jednoduchost úprav   patřičných dokumentů dle   aktuální potřeby. Snímek   tímto systematicky kritizuje   komunistické úřady a jejich   stranicky nechvalný výklad   minulosti. To samozřejmě   nezůstalo bez odezvy, ale do   trezoru to nešlo. Jen se   premiéra o čtyři roky   zpozdila. Ona atmosféra byla   zachycena až mrazivě   reálně. Něco takového si   dnes již málokdo umí   představit. I když jde o   fiktivní příběh, události   zde zachycené se v rámci   propagandy skutečně děly,   čímž má snímek vlastně i   věrnou historickou hodnotu. I   když co si budeme povídat.   Ona ta ukázaná tvůrčí   deziluze a jasná   vypočítavost v analyzování   mediální konstrukce legend v   účelovosti zneužívané   vášni, se snímek stal   dokonce i nadčasovým.   Takovéto ideologické   prostředí je snad za   každého režimu, i když se   tváří poněkud jinak.   Snímek tedy i přes své   stáří má svou jasnou   výpovědní i varující   hodnotu, což je důvod, aby   se stal stálicí na   televizních obrazovkách.

Kdyby něco podobného vzniklo   za normalizace u nás,   okamžitě by to skončilo v   trezoru. Příběh o mladé   režisérce, která točí   diplomovou práci o postavě   jednoho zedníka z   budovatelských padesátých   let. Během mravenčí práce   a nastudování různých   materiálů se dostává k   pravdě, která měla být   před veřejností skryta.   Špičkově natočený film.

Je jen málo filmů o   budovatelských 50.letech,   které by mohly s Wajdovým   Člověkem z mramoru soupeřit   v působivosti. A už vůbec   si nedovedu představit, že   by něco podobného mohlo v   roce ´77 vzniknout u nás,   nota bene když se film   zároveň nepříliš   lichotivě vyjadřuje i k   současnosti. Přiznám se,   že mi dost vadila   afektovanost pátrající   studentky a nevěděl jsem,   jestli je to vina herečky   nebo je ta postava zkrátka   takhle napsaná. Až po   shlédnutí navazujícího   Člověka ze železa jsem si v   tom udělal jasno a Krystyně   Janda udělil rozhřešení.   Pak je tu ještě příšerná   dobová hudba v pasážích   odehrávajících se v   70.letech, ale tím s   výhradami končím. Celkový   koncept filmu s   doplňujícími se flashbacky   je výborný a opravdu   připomíná Občana Kanea jak   někdo v komentáři   poznamenal. Jerzy   Radziwilowicz bravurně   zahrál přerod z naivního   venkovského ďelňase v   iluzí zbaveného zahořklého   realistu, který ale zůstal   stejným beranem jako dřív.   Film je to možná na první   pohled nepříliš   atraktivní, ale při   bližším ohledání velmi   naléhavý, stylisticky i   myšlenkově vybroušený.