Člověk z mramoru

Politický snímek v artovém podání o marasmu   stalinistické doby v Polsku, který i my v Česku   moc dobře známe. O tomtéž lze připomenout   třeba snímek ´Skřivánci na niti´ (1969).   Polští tvůrci si do příběhu vzali oslavu   dobře vykonané práce prostřednictvím   studentky filmové školy, která se snaží jako   diplomovou práci natočit dokumentární film o   zednickém hrdinovi, který s týmem zedníků   vytvořil rekord ve výstavbě nových bytů. Ano,   a právě tímto se stal národním hrdinou,   který byl zvěčněn ohromným plakátem na   hlavním náměstí. Ale jak už to za komunismu   bývalo, byl později zdiskreditován a odevšad   vymazán. Od té doby o něm nikdo neslyšel.   Mladá studentka tak svým filmem po něm pátrá,   z čehož se svým způsobem ze snímku stal něco   jako detektivní film. Režisér Andrzej Wajda se   tímto pokusil o revidovaný pohled na minulost   Polska ze sedmdesátých let minulého století,   kdy v rámci onoho pátrání použil systém   retrospektivních scén v podobě dobových   filmových týdeníků. Právě takto rafinovaně   vytváří nejen historický pohled na onu dobu,   ale kupodivu také jako zdroj napětí. Cíleně   zobrazuje reálnost zneužívání moci a   jednoduchost úprav patřičných dokumentů dle   aktuální potřeby. Snímek tímto systematicky   kritizuje komunistické úřady a jejich stranicky   nechvalný výklad minulosti. To samozřejmě   nezůstalo bez odezvy, ale do trezoru to nešlo.   Jen se premiéra o čtyři roky zpozdila. Ona   atmosféra byla zachycena až mrazivě reálně.   Něco takového si dnes již málokdo umí   představit. I když jde o fiktivní příběh,   události zde zachycené se v rámci propagandy   skutečně děly, čímž má snímek vlastně i   věrnou historickou hodnotu. I když co si budeme   povídat. Ona ta ukázaná tvůrčí deziluze a   jasná vypočítavost v analyzování mediální   konstrukce legend v účelovosti zneužívané   vášni, se snímek stal dokonce i nadčasovým.   Takovéto ideologické prostředí je snad za   každého režimu, i když se tváří poněkud   jinak. Snímek tedy i přes své stáří má svou   jasnou výpovědní i varující hodnotu, což je   důvod, aby se stal stálicí na televizních   obrazovkách.

Kdyby něco podobného vzniklo za normalizace u   nás, okamžitě by to skončilo v trezoru.   Příběh o mladé režisérce, která točí   diplomovou práci o postavě jednoho zedníka z   budovatelských padesátých let. Během   mravenčí práce a nastudování různých   materiálů se dostává k pravdě, která měla   být před veřejností skryta. Špičkově   natočený film.

Je jen málo filmů o budovatelských 50.letech,   které by mohly s Wajdovým Člověkem z mramoru   soupeřit v působivosti. A už vůbec si nedovedu   představit, že by něco podobného mohlo v roce   ´77 vzniknout u nás, nota bene když se film   zároveň nepříliš lichotivě vyjadřuje i k   současnosti. Přiznám se, že mi dost vadila   afektovanost pátrající studentky a nevěděl   jsem, jestli je to vina herečky nebo je ta   postava zkrátka takhle napsaná. Až po   shlédnutí navazujícího Člověka ze železa   jsem si v tom udělal jasno a Krystyně Janda   udělil rozhřešení. Pak je tu ještě   příšerná dobová hudba v pasážích   odehrávajících se v 70.letech, ale tím s   výhradami končím. Celkový koncept filmu s   doplňujícími se flashbacky je výborný a   opravdu připomíná Občana Kanea jak někdo v   komentáři poznamenal. Jerzy Radziwilowicz   bravurně zahrál přerod z naivního venkovského   ďelňase v iluzí zbaveného zahořklého   realistu, který ale zůstal stejným beranem jako   dřív. Film je to možná na první pohled   nepříliš atraktivní, ale při bližším   ohledání velmi naléhavý, stylisticky i   myšlenkově vybroušený.