Předně, Půlnoční expres vzniknul na základě skutečné události, i když sami tvůrci se nechali slyšet, že to s tímhle prohlášením nebude tak horké. Ve filmu se tento titulek jako návnada objevuje z příkazu studia, protože Billy Hayes pracoval na knize s jedním autorem, pak své fiktivní postřehy pro větší dramatizaci dodal Oliver Stone (a vysloužil si za to Oscara, přičemž šlo teprve o jeho druhý film!) a lokace na Maltě, stejně jako vize režiséra, také sehrály určitou roli. Těžko soudit, jestli to nebyla chyba, protože to vypadá, že tenhle nechtěný pobyt nebyl až takovým peklem.

Šestého října 1970 se Billy Hayes v Turecku omotal balíčky s hašišem, a pak se svou přítelkyní vyrazil na letiště. Přes kontrolu prošel a vypadalo to dobře, jenže přímo před letadlem stála hromada vojáků, kteří jakoby čekali na něco nebo někoho velikého. Billy si všechna rizika uvědomoval a teď poznal, že lítá v průšvihu. Nervozita a podezřelé chování pak ničemu nepomohly. Skončil tedy ve vězení, kde čekal na rozsudek. Čtyři roky ve státě, který silně bojuje proti drogám, nakonec nezněl tak hrozně. Mohli ho taky odsoudit jako překupníka. Jako polehčující okolnost patrně posloužil fakt, že udal taxikáře, který mu zboží prodal, nikoliv to, že pochází z USA.

 










 

Sekvence z letiště, ve které místo hudby slyšíme pouze tlukot srdce, je ještě zvládnutá velice poutavě. Mimochodem skladatel Giogrio Moroder za svůj elektronický soundtrack získal také cenu Akademie. Přitom jeho hudba prakticky není slyšet. Ne že by optimálně nedoprovázela obraz – ona prostě není slyšet. Hodně podivná věc, avšak na Půlnočním expresu nikoliv nejpodivnější. Máme tady totiž samotnou věznici, která působí dojmem ubytovny, ústavu či staré pevnosti. Vězni nejsou striktně po většinu času zavření v celách a nemusí se řídit výhradně pokyny dozorců. Spíše je to jako v Mých letních prázdninách nebo v Brubakerovi, jelikož se můžete procházet nebo si zacvičit. Nemáme tedy pocit, že by šlo o nějaké jó ukrutné místo jako Sing Sing, Folsom, San Quentin, Kriminál, Shawshank, …

A do předchozího výčtu můžeme zařadit ještě thajskou věznici, kterou jsme viděli například v Zatracení. Těm pomohl samotný příběh, nikoliv režie či herecké výkony. To Brad Davis v Půlnočním expresu předvádí hodně silné představení. Zpočátku se ještě usmívá, neboť věří, že se situace vyřeší, takže možná i proto ukáže slabost, což by za normálních okolností byla zřejmě fatální chyba. Ale jak uvedeno, tahle basa funguje trochu jinak. Ačkoliv i tady mají speciální sekci, kam posílají ty, na které byl samotný uzavřený prostor zkrátka příliš. Vrcholné momenty tohoto herce, jenž se bohužel třináct roků po natočení Půlnočního expresu rozhodnul pro značně radikální řešení, přicházejí s řečí, v níž označuje Turky za prasata, a pak ve scéně, kdy zdemoluje umývárnu a vytmaví to práskačovi.

Scenárista Oliver Stone však zahrnul i situace, kvůli kterým s Billym nemůžeme naplno soucítit. Jasně, také soutěžící v Big Brotherovi by nám asi řekli, že nutnost být delší dobu koncentrován na jednom místě není dobrá, ale znovu – tohle vězení není z nejkrutějších. Že se v Sekci 13 musí chodit dokola pouze v jednom směru? Za bolševika přece taky děti na základce chodily dokola. V Půlnočním expresu holt nespatříme nic vyloženě zneklidňujícího, abychom se těšili na to, až se z tohoto místa dostaneme pryč. Katarze se tedy úplně nekoná, a proto by bylo mnohem záhodnější, kdyby to tvůrci takhle neutli a natočili i těch zbývajících osm stránek scénáře, jelikož následující počínání hlavní postavy by mohlo být teprve zajímavé!

Abych to uvedl trochu na pravou míru, Stoneův scénář obsahuje taky dobré věci, především ovšem co se dialogů a jednotlivých replik týče. Scénosled z dramaturgického hlediska rovněž dává až na drobné výjimky smysl, avšak není pochyb, že dnes slavný filmař a držitel Křišťálového glóbu z festivalu v Karlových Varech po Půlnočním expresu vytvořil z celkového hlediska obsahově kompaktnější díla. Protože ani s těmi anglicky mluvícími spoluvězni se nedá nijak identifikovat a je otázka, proč když se Billy už naučil turecky, a tím pádem není prostředí tolik cizí, nejsou dialogy v titulcích překládány?

 










 

Největší záhada se ovšem týká té nespravedlnosti. Jaké přesně, když hlavní hrdina ty drogy převážel vědomě a musel minimálně tušit, že z toho může být obrovský průšvih? Čili to nebylo tak, že by byl potrestán za něčí chybu, nýbrž za svou vlastní. Jasně, v poměru počet pašovaných kilogramů/výše trestu se to nezdá být úplně fér a z jeho chování si můžeme být téměř jistí, že by podruhé takovou hloupost neudělal, ale stejně – takhle jsou v některých zemích holt nastavená pravidla. Ta scéna s práskačem Rifkim, co si schovává prachy, je v podstatě důsledkem o poznání větší nespravedlnosti.

A zároveň teprve dokládá, že Billy není žádný kriminálník, jelikož ho naštvalo to, co by mělo naštvat každého slušného člověka. Jenom se zřejmě mohl ovládnout, protože tím, že se naštve, ho vlastně ti neslušní dostali tam, kam chtěli. O žádném šílenství z toho všeho kolem by tedy neměla být řeč. Nicméně moment, kdy ho přítelkyně Susan (Irene Miracle) navštíví s rodinným albem a on ji požádá, aby si rozepnula oblečení a ukázala poprsí, je jediným, kdy to vypadá, že se jedná jenom o sen nebo halucinogenní představu. Takhle to ovšem určitě nezamýšlel ani Oliver Stone, ani režisér Alan Parker.

Ten Půlnočním expresem de facto skorodebutoval, a jeho režie tudíž také není zcela jistá. Občas to vypadá, že jenom nechal zapnout kameru (vizuální stránku můžeme označit za největší přednost celého filmu), načež sledoval a čekal, jak to dění před ní vlastně dopadne. Tedy jakoby se ledacos obešlo bez jeho výraznějších pokynů. Na rozdíl od Bloku 99, který se jinak vlastně nedá s Půlnočním expresem příliš srovnávat, však čistě z režijního pohledu o něco převažují spíše ty dobré věci. Zároveň ale pořád platí, že Sam Peckinpah, Francis Ford Coppola, William Friedkin, Hal Ashby, George Roy Hill, John Milius, John Carpenter nebo Norman Jewison, byli ve svých vizích a přístupu o kus napřed, jelikož naprosto přesně věděli, co mají dělat a čeho chtějí dosáhnout.

Půlnoční expres (v originále Midnight Express) je vězeňský slangový výraz pro útěk. Na něj taky dojde, leč rozhodně není tak důmyslný jako tento z Alcatrazu nebo tento v podání Andyho Dufresna. Navíc k němu každopádně mohlo dojít mnohem dříve, kdyby se jisté osoby nezdráhaly malinko zamyslet. Ve finále pak zůstanou některé otázky nedořešené. Přitom se klidně daly shrnout do závěrečného titulku. Půlnoční expres byl ve své době – podobně jako kupříkladu Rolling Thunder – hodně ambiciózní, neotřelý a zřejmě přeci jen dokázal i trochu vyděsit. Nicméně za ty roky zkrátka poněkud zestárnul. Na rozdíl od některých jiných titulů.

FOTO: cinema.de