Herečka Dora Doll má ruský původ, narodila se ale v Německu, zatímco většinu svého uměleckého života spojila s Francií. Její otec byl bankéřem a po bolševické revoluci z Ruska uprchl i s manželkou, usadili se v Německu. Dcera Dora (vlastním jménem Dorothea Hermina Feinberg) se narodila krátce nato v Berlíně, později pak rodina přesídlila do Francie. Vzhledem ke svému původu a několika zemím, kde vyrůstala, ovládala Dora od dětství ruštinu, němčinu a francouzštinu, naučila se také anglicky a italsky. Od dětství ji lákal svět kina, filmu a slavných hereček. Otec s matkou (stejně jako řada jiných rodičů té doby) neviděli v herectví solidní práci a zasněné plány své dcery vnímali velmi negativně. Jejich postoj přerostl v generační konflikt, který nakonec mladou Doru přivedl k absenci ve škole a pokusu o sebevraždu.
Nakonec si Dora prosadila svou a začala studovat herectví na pařížské konzervatoři pod vedením Louise Jouveta. Ten v ní objevil herecký talent, který ji ve spojení s atraktivním zjevem již v šestnácti letech přivedl i do prvních filmových rolí. V první bezejmenné roli studentky konzervatoře se objevila ve filmu VCHOD PRO UMĚLCE (Entrée des artistes, 1938), jako tanečnice se pak mihla v dodnes vysoce ceněném snímku HOTEL DU NORD (1938). I v následujících letech dostávala zatím menší role, mezitím debutovala na jevišti divadla Théâtre de l'Atelier. Po začátku druhé světové války přesídlila do Nice a začala vystupovat na regionálních divadelních scénách, tehdy také opustila své německé jméno a přijala umělecký pseudonym Dora Doll. Za války se věnovala především divadlu v jižní Francii a zájem filmařů v Paříži ji prakticky míjel.
Po skončení války se Dora Doll vrátila do Paříže a znovu se začala objevovat ve filmu, dodnes si ale stěžuje, že ji režiséři obsazovali do nenáročných rolí sličných dívek a málokdy dostala kvalitnější hereckou příležitost. Z její těsně poválečné filmografie zasluhuje zmínku mezinárodně oceněný film NÁBŘEŽÍ ZLATNÍKŮ (Quai des Orfevres, 1947), režisér tohoto titulu Henri-Georges Clouzot ji pak nabídl další příležitost ve svém dalším filmu MANON (1949) oceněného Zlatým lvem v Benátkách. Stereotypní angažmá v nevýrazných filmech a malých rolích dospělo k Dořiným sporům s producenty a na přelomu 40. a 50. let byla dva roky prakticky bez práce. Později se odvážila oslovit Jacquese Beckera, který chystal film NESAHEJTE NA PRACHY (Touchez pas au grisbi, 1953). Ten ji původně odmítl s tím, že ve filmu pro ni žádná role není, když ji pak ale náhodou potkal, jak se protlouká v kancelářích producentů, obsadil ji ve zmíněném filmu do hlavní ženské role a Dora Doll po boku Jeana Gabina slavila úspěch a nový start kariéry u filmu.
V letech 1954-1956 hrála Dora Doll v pětadvaceti filmech, dostala příležitosti i v dodnes slavných titulech jako FRANCOUZSKÝ KANKÁN (French Cancan, 1954) nebo NANA (1955), stále ji ale provázely úlohy žen lehčích mravů, případně majitelek barů a pochybných podniků. Mezitím prožívala i těžké soukromé období, protože v roce 1955 se rozvedla se svým prvním manželem Raymondem Pellegrinem. Vysoké pracovní nasazení ji ale umožnilo zapomenout na problematický soukromý život, znovu hrála s Jeanem Gabinem, například ve filmu TULÁK ARCHIMEDES (Archimede, le clochard, 1959), šanci dostala i od zahraničních produkcí, hrála například v americkém válečném filmu MLADÍ LVI (The Youg Lions, 1958), kde vytvořila manželský pár s Marlonem Brandem.
Již v padesátých letech navázala Dora Doll spolupráci s televizí, která nakonec v její filmografii získala dominantní postavení, zatímco její účast ve filmu spíše stagnovala. V šedesátých letech hrála i v u nás známých filmech jako MELODIE PODZEMÍ (Mélodie en sous-sol, 1963) nebo MYŠKA A DVA MUŽI (Une souris chez les hommes, 1964). Více se znovu věnovala divadlu a na různých scénách excelovala v klasických kusech jako Lakomec, Othello nebo Zkrocení zlé ženy, zajímavý výkon podala také v představení Rozhovory karmelitek. Stejně jako jiní herci neměla stálé angažmá, častěji vystupovala například v divadlech Théâtre Édouard VII nebo Odéon-Théâtre de France. V následující dekádě hrála spíše v televizních seriálech, i u nás ji ale diváci mohli vidět v několika známých filmových komediích, například NENAPRAVITELNÝ (L'incorrigible, 1976), z hlediska uměleckého přínosu si ale více pozornosti zaslouží úspěšný psychologický titul VIOLETTE NOZIERE (1978), později pak historický film NOC VE VARENNES (La nuit de Varennes, 1982).
Filmografie Dory Doll se v 80. a 90. letech rozrůstala o několik titulů ročně, stále ale více pracovala v televizi, dobře napsaných scénářů televizních inscenací a seriálů si ostatně cení více než svých vystoupení ve filmu. Čeští diváci ji mohli vidět ve známých seriálech s populárními postavami kriminálních seriálů jako komisař Maigret nebo Julie Lescautová. Zatím naposledy hrála Dora Doll menší úlohu v historickém filmu ZKÁZA ZÁMKU HERM (Jacquou le croquant, 2007).
Dora Doll byla dvakrát provdaná. Jejím prvním manželem byl od roku 1949 herec Raymond Pellegrin (1925-2007), žili spolu šest let a z jejich manželství pochází dcera Danielle Pellegrin, která je lékařkou a žije v jižní Francii. Druhým manželem byl zpěvák a skladatel François Deguelt (*1932), také tento svazek vydržel jen šest let (1965-1971). Dora Doll má dnes na svém kontě přes 200 filmových a televizních rolí a těší se stálé oblibě u diváků, z hlediska společenského významu vyvrcholila její kariéra s udělením vysokého státního vyznamenání – v roce 2000 obdržela Řád za zásluhy.
Autor: argenson .
