Zločin z nenávisti

Zločin z nenávisti patří k   tomu nejlepšímu, co se v   posledních letech v   zahraniční provenienci   natočilo. Začátek filmu,   kdy se do sousedství, zde   homosexuálního páru, co   plánuje vstoupit do   registorvaného partnerství,   přistěhuje nový obyvatel, o   němž toho nikdo moc neví,   sice může někomu evokovat   banální námět k   jednoduché zápletce, ale   jeho netypické zpracování z   něj dělá film úplně   jiných a hlavně vysokých   kvalit. Děj filmu Zločin z   nenávisti se totiž točí   nejenom kolem tématů života   homosexuálních paárů,   jejich vazeb na blízké   okolí i rodinu, ale dotýká   se také přiznání i   nepřiznání či dokonce   násilného zapírání   comming outu, což z filmu   činí emočně hodně silný   příběh. Aby divák neseděl   u sledování filmu jen u   jednoho tématu, snažili se   nám autoři do Zločinu z   nenávisti vtěsnat ještě   několik dalších bočních   os, které nejsou pomocnými   berličkami, jak by někdo   čekal, ale mají svůj   samostatný vývoj i nosný   spád; ať již šablonovitá   postava vyšetřujícího   policisty, který dá na   vnější efekt nebo figura   pastora, u něhož člověk ze   začátku sice cítí faleš,   ale nechá se zmást jeho   církevním založením.
Zločin z nenávisti není   jenom psychologickým   thrillerem o jednání a   chování v nás v kontaktu s   poněkud odlišným světem   osob milujících stejné   pohlaví, zločin z nenávisti   je také klasickým   kriminálním filmem s   nečekaným vyústěním. Tam,   kde by si autoři rádi hráli   na efekt pro srdceryvnost   scén vraždy jednoho z   hlavních hrdinů, zde si s   divákovými city režie   zahrává nenásilně a o to   víc hluboce. Scéna, kdy   jeden z hlavních hrdinů u   telefonního automatu   informuje přes sluchátko   své blízké o tom, že jeho   přítel agresivní útok   nepřežil, patří k   nejsilnějším momentům   celého filmu. I tak ke 1oo%   dokonalosti Zločinu z   nenávisti chybí jen   krůček, a sice z prostoru   věnovaného postavě   afektované pastorovy ženy,   která je sice učebnicovým   příkladem domácí tupé   husičky, mohli tvůrci přeci   jenom drobet ubrat.

S tématem homosexuality se   podle mě mnohem líp   vyrovnává evropská   kinematografie, takže tenhle   film od začátku nemá   úplně jasno, kam směřuje,   komu straní a čím chce   vlastně být (plačtivá   romance/drama o   netoleranci/kriminálka),   Navíc to má poměrně dlouho   slabší děj a všechny   zúčastněné matky jsou   typově stejně vyzobaný   slunečnice, ale naštěstí   se neustále oslovujou   jménem, jinak bych byl v   pasti, která je která. Pak   se to rozjede, má to   našlapanej závěr a   překvapivou pointu, takže ve   finále spokojenost.