Vždycky jsem chtěl být gangster

Kdo má rád filmy Quentina   Tarantina, přijde si při   sledování tohoto snímku na   své. Je natočen zcela v   tarantinovském duchu,   včetně vynikajících   dialogů, ale přitom nemáte   trapný pocit vykrádání.   Naopak tato francouzská   "gangsterka"   přidává mnoho svého,   osobitého, například se   nevyžívá v žádném   krveprolévání nebo   obhroublých výrazech.   Rozhodně výjimečný film.

Všechny příběhy jsou   skvělé, ale nejvíc mě   pohladil po duši ten o   únoscích, co si vybrali ne   zrovna vhodnou oběť (a   přibrali k ní nějaký   osobní předmět - zebru :-)   Jen lituju, že tato povídka   nebyla delší, nejlépe sama   natočena jako celovečerní   film.

Dobrá a zábavná krimi   komedie složená ze čtyř   částí. Nejvíce mě pobavil   příběh čtyř   vysloužilých gangsterů,   kteří unesou z nemocnice   umírajícího kamaráda, a   hledají svou bývalou   skrýš, kde se schovávali po   provedených loupežích.   Najdou jen dálniční   odpočívadlo s restaurací.   Do výčtu známých herců   chybí Roger Dumas a Venantino   Venantini a ten se v mládí   nahrál něco gangsterů.

Měla jsem poslouchat svůj   filmový instinkt, který po   deseti minutách neomylně   vycítil, že půjde o   ztracený čas, zbytečný   odběr energie a prouhloubení   nedělního splínu, jenže   předtuchy převálcovaly   argumenty jako černobílý   obraz, povídková forma s   propojujícím se efektem a   gangsterské téma. Vyhrál   instinkt a teď se mi tiše   směje, neboť ví, že   černobílá art nedělá,   groteska je mrtvá,   gangsterům ve Francii se   naposledy dařilo za Gabina a   Delona a aby někdo vypadal   jak loser, nemusí být nutně   loser. Jedna hvězda za Jeana   Rocheforta.