Utajený

Haneke opět netradičně,   nepředvídatelně a navzdory   stereotypům filmového   vyprávění. A ještě k tomu   napínavě. Dvojice Juliette   Binoche a Daniel Auteuil tu   září jako nikdy a roviny, v   jakých můžeme režisérovo   poselství chápat, se jako   vždycky množí. Dva dlouhé   záběry na konci (ten   retrospektivní a ten   školní) mě přivedly k   podezření, jestli Haneke to   poselství nezredukoval na   prohrábnutí francouzského   národního svědomí v   otázce alžírského traumatu   (upřeli jste jim i   vzdělání), ale tak   jednoduché to nebude.   Mezikulturní neporozumění   tu určitě je (podobně, ale   ne v tak velké míře jako v   Kód neznámý), ale stejně   tak i mediální manipulace a   podvědomé i vědomé   vytěsňování   nepříjemných vzpomínek v   historickém i obecně   psychologickém smyslu. Pole   pro různé interpretace je   opět široké, Hanekeho   obviňující prst opět   nemilosrdný a dramatičnost i   díky hereckým výkonům   elektrizující. A kdo   natáčel ty kazety zůstává   chvályhodně tajemstvím.

Utajený
Dlouhé statické záběry,   tak nějak by se dal film   popsat. Určen především   pro intelektuály, proto   nejspíš také vyhrál tolik   cen (dvě v Cannes a tři na   Evropském MFF). Obyčejnému   divákovi ale zas tolik   parády nenadělá...
Jestli i přesto chcete   film vidět, věřte že   hlavní oběť Georges se Vám   tak zhnusí (aspoň u mě se   tak stalo), že ho budete   celou dobu nenávidět víc a   víc, až si nakonec budete   přát, aby se mu stalo něco   opravdu hodně hodně moc   špatného.
A navíc   jakou má sexy ženu...

Sledovat tenhle příběh bylo   pro mne opravdu těžké. Z   dlouhých statických   záběrů jsem pomalu začal   vyšilovat stejně, jako   hlavní hrdina. V podstatě   jsem film nepochopil. Asi mi   to uteklo, ale poožil jsem si   otázku: "Proč to   všechno?" Co ten malý   spratek provedl,že se po   více než 40 letech někdo   "mstí".
Co   bylo motivem k tomu, že jsem   si snímek natočil? Asi   účast Annie Girardotové,   která zde vytvořila   maličkou vedlejší roli   hrdinovy matky.
Film   stačí vidět jednou a   příznivcům 3D hitů bych   jej nedoporučoval. Jo, tohle   natočit ve 3D-verzi, tak   jebne každému.

Francouzské psychologické   filmy potvrzují mou   domněnku, že Francouzi jsou   divní... Při sledování mě   chvílemi napadalo, jestli si   režisér nedělá srandu a   baví se představou, jak   diváci zírají na záběr   ulice, kde se nic neděje.   Pokud tento depresivní   snímek získal uvedená   ocenění, pak asi nejsem   normální já. Proč jsou   oceňována umělecká díla,   která místo příjemných   pocitů navozují ty   nepříjemné??? Pohled na   zestárlou Annie Girardotovou   je smutný. Osud Alžírského   chlapce stejně tak.   Dospívající Pierrot je k   politování. Zařízení bytu   hlavních hrdinů mě děsí.   Celý film je prostoupen   cimrmanovskýni prvky   očekávání a zklamání.   Ale přesto jsem ráda, že   jsem to viděla. I negativní   zážitek je zážitek.

Hrozné. Podle mě hrozné.   Ani mi tolik nevadí, že   někdo takovéto rádoby   naturalisticky realistické   filmy dělá, ale štve mě,   jak jsou z toho všichni   vyjevení. Videokazety na   prahu ukradené z Lost Highway   mě štvaly taky. Cákání   krve při ostentativní   sebevraždě mělo polopaticky   ohromit a pobouřit   buržoázní obecenstvo s   tím, že po pobouření   udělí filmu všechny možné   ceny. No tak! Tím Haneke   akorát prozrazuje, že mu   nejde o žádné inovace,   nýbrž pouze o úspěch.   Genialita je něco jiného.