Utajený

Hrozné. Podle mě hrozné. Ani mi tolik nevadí,   že někdo takovéto rádoby naturalisticky   realistické filmy dělá, ale štve mě, jak jsou   z toho všichni vyjevení. Videokazety na prahu   ukradené z Lost Highway mě štvaly taky.   Cákání krve při ostentativní sebevraždě   mělo polopaticky ohromit a pobouřit buržoázní   obecenstvo s tím, že po pobouření udělí   filmu všechny možné ceny. No tak! Tím Haneke   akorát prozrazuje, že mu nejde o žádné   inovace, nýbrž pouze o úspěch. Genialita je   něco jiného.

Francouzské psychologické filmy potvrzují mou   domněnku, že Francouzi jsou divní... Při   sledování mě chvílemi napadalo, jestli si   režisér nedělá srandu a baví se představou,   jak diváci zírají na záběr ulice, kde se nic   neděje. Pokud tento depresivní snímek získal   uvedená ocenění, pak asi nejsem normální já.   Proč jsou oceňována umělecká díla, která   místo příjemných pocitů navozují ty   nepříjemné??? Pohled na zestárlou Annie   Girardotovou je smutný. Osud Alžírského   chlapce stejně tak. Dospívající Pierrot je k   politování. Zařízení bytu hlavních hrdinů   mě děsí. Celý film je prostoupen   cimrmanovskýni prvky očekávání a zklamání.   Ale přesto jsem ráda, že jsem to viděla. I   negativní zážitek je zážitek.

Sledovat tenhle příběh bylo pro mne opravdu   těžké. Z dlouhých statických záběrů jsem   pomalu začal vyšilovat stejně, jako hlavní   hrdina. V podstatě jsem film nepochopil. Asi mi   to uteklo, ale poožil jsem si otázku:   "Proč to všechno?" Co ten malý   spratek provedl,že se po více než 40 letech   někdo "mstí".
Co bylo motivem k   tomu, že jsem si snímek natočil? Asi účast   Annie Girardotové, která zde vytvořila   maličkou vedlejší roli hrdinovy matky.
Film   stačí vidět jednou a příznivcům 3D hitů   bych jej nedoporučoval. Jo, tohle natočit ve   3D-verzi, tak jebne každému.

Haneke opět netradičně, nepředvídatelně a   navzdory stereotypům filmového vyprávění. A   ještě k tomu napínavě. Dvojice Juliette   Binoche a Daniel Auteuil tu září jako nikdy a   roviny, v jakých můžeme režisérovo poselství   chápat, se jako vždycky množí. Dva dlouhé   záběry na konci (ten retrospektivní a ten   školní) mě přivedly k podezření, jestli   Haneke to poselství nezredukoval na prohrábnutí   francouzského národního svědomí v otázce   alžírského traumatu (upřeli jste jim i   vzdělání), ale tak jednoduché to nebude.   Mezikulturní neporozumění tu určitě je   (podobně, ale ne v tak velké míře jako v Kód   neznámý), ale stejně tak i mediální   manipulace a podvědomé i vědomé   vytěsňování nepříjemných vzpomínek v   historickém i obecně psychologickém smyslu.   Pole pro různé interpretace je opět široké,   Hanekeho obviňující prst opět nemilosrdný a   dramatičnost i díky hereckým výkonům   elektrizující. A kdo natáčel ty kazety   zůstává chvályhodně tajemstvím.

Utajený
Dlouhé statické záběry, tak nějak by se dal   film popsat. Určen především pro   intelektuály, proto nejspíš také vyhrál tolik   cen (dvě v Cannes a tři na Evropském MFF).   Obyčejnému divákovi ale zas tolik parády   nenadělá...
Jestli i přesto chcete film   vidět, věřte že hlavní oběť Georges se Vám   tak zhnusí (aspoň u mě se tak stalo), že ho   budete celou dobu nenávidět víc a víc, až si   nakonec budete přát, aby se mu stalo něco   opravdu hodně hodně moc špatného.
A navíc   jakou má sexy ženu...