Šógunovi nindžové

Některé pasáže filmu byly   zcela nedívatelné. Valná   většina soubojů působila   naivně a místy přecházela   až do trapné grotesky a   kousky jenž předváděli   pavoučí ninjové patří už   spíše do sci-fi. Nechápu   čím si vysloužil Chiba,   jako choreograf a režisér   bojových scén, takového   věhlasu, mě zatím   nepřesvědčil. Snaha   zakomponovat tento   „příběh“ o pomstě do   historických souvislostí   byla víceméně zbytečná a   minula se účinkem. Mnohdy   nelogické a nesmyslné   chování některých postav,   slabé herecké výkony a   přemíra nezdařilé akce je   u béčkových filmů k   pobavení typické a s   určitou mírou nadhledu se   dají tolerovat. Co jsem   ovšem tolerovat nedokázal,   byla příšerná, úděsná,   hrozná, odpudivá a zcela   neposlouchatelná hudba.   Zejména při tónech   šíleného saxofonisty jsem   doslova trpěl, mnoho   nechybělo od toho, abych   sáhl pro svou katanu a   spáchal seppuku. Ale i v   notně nepodařených filmech,   jako je tento, lze nalézt i   některá pozitiva, zde   například, že rudá krev na   bílém kimonu působí   značně esteticky :-). Ač   veliký, mnohdy až příliš   nekritický, příznivec   samurajského žánru, pro   tentokrát bych nechal   všechny zainteresované   uvařit v oleji.

Ano,
je to naivní dílko. Mnoho   bojových scén se pomalu ale   jistě stává karikaturou   sebe sama. Herecké výkony   zoufalé, hudba místy tak   katastrofální, že   výtahová hudba je oproti   tomuhle vrcholem umění.   Scénář až trapně prostý.  
A přeci v tom filmu   je něco, proč mě baví.
Ale neumím to vysvětlit.   Protože je to fakt strašná   krávovina.