Sladký život

S odstupem času na filmu   nevidím nic krom bezesporu   půvabné Anity Ekberg a v   překvapivě spíš záporné   roli Lexe Barkera alias Old   Shatterhanda. Ani ta   veleslavná scéna ve   fontáně Di Trevi z   dnešního pohledu není nic   extrovního.

Kdyby tu dlouhou slátaninu   natočil kdokoliv neznámý   režisér než li Fellini,   nemluvilo by se o filmu v   superlativech. V televizi jsou   většinou italské filmy   hrány s titulkami, využil   jsem dabingu a část filmu   jsem shlédl. Čím by mě   měl nadchnout výkon Barkera   nebo Ekbergové, Ekbergová   že v 60. roce odhalila prsa,   když v 30letech v českém   filmu se herečka odhalila   celá a to ji otevřelo cestu   za moře. Barker známý jako   Tarzan, potom přítel   Vinnetoua a jinak úplně   bezvýznamný herec, herec   dvou rolí. Film trochu více   stojí na Mastroiannim.   Fellini není mým šálkem   kávy, Silnice je   senzační...

Vcelku zajímavá sonda do   života, ale v dnešní době   nemůžu říst, že by mě to   nějak zaujalo. Ač stále   film obsahuje zajímaví   záběry, já prostě M. M.   nemám ráda. sorry.
Faktem však je, že od   půlky je film čistá   beznaděj. Prostě deprese na   n-tou a i v době oslav jde   pod povrchem cítit, že   "tam něco smrdí".   Z hlediska budování této   atmosféry velmi povedené...

Dokonalá ukázka dekadence,   dojem z filmu je velmi   palčivý. Přestože film v   současné době už nešokuje   tak jako v roce 1960, je jeho   poselství pořád aktuální.   Zajímavostí je, že název   paparazzi pro dotěrné   bulvární fotografy vznikl   podle přezdívky jednoho z   fotografů v tomto filmu.

Nuda
Co je vlastně na tomto   veleslavném a   veleúspěšném filmu tak   zvláštního a senzačního,   že je vynášen do nebes   laiky i takzvanými   odborníky? Zřejmě jen to,   co se film snaží nepříliš   zdařilými prostředky   kritizovat: tedy uctívání   filmových hvězd a humbuk,   který se dělává kolem   kdejaké bezvýznamnosti.   Kdyby v tomto filmu   nevystupovala plejáda   "hvězd" - co by z   něj zbylo? - Přesně to, co   je ve skutečnosti: naprosto   nezáživná nuda, nuda,   nuda...

Už od prvních velkoryse   pojatých záběrů při   převozu sochy je jasné, že   se chystá něco velkého.   Formálně je film doladěný   do nejmenších detailů.   Prokomponovanost scén, pohyby   kamery, nasvícení, spousta   drobných detailů, to   všechno ale neslouží (jen)   egu autora, ale především   oku diváka a sdělení. To je   mnohovrstevnaté a   propracované stejně jako   forma. Odkrývá prázdnotu   života zobrazením zoufalé   honby za jakýmsi ideálem   krásy, za nehmotným kouzlem,   chimérou dokonalosti nebo   spásy. Tu honbu tady   konkretizuje hrdinovo   novinářské povolání a   smečka jeho kolegů v čele s   Paparazzim, jejichž hyenismus   vrcholí při čekání na nic   netušící manželku právě   zemřelého Marcellova   přítele. Celé to pachtění   je ale beznadějně marné,   protože je povrchní a   odtržené od přirozenosti,   jednoduchosti. Tohle odcizení   symbolizuje postava Marcellova   otce a ještě víc ta dívka   z venkova mávající v   závěru ze svého břehu   prostoty na tu dezorientovanou   večírkovou společnost.   Mastroianni hraje svojí   rozpolcenou postavu   fantasticky, obklopený   množstvím atraktivních   ženských postav, z nichž   každá má své osobité   kouzlo. Nestárnoucí skvost.

Mozaika pribehu, odehravajici   se mezi rimskou smetankou,   ktere spojuje postava   uhlazeneho svetaka Marcella,   bulvarniho novinare.   Prekvapive zabavne, i kdyz ke   konci preci jen trochu dlouhe.

Souhlasím s tím, že tempo   filmového vyprávění se od   doby vzniku filmu   mnohonásobně zrychlilo.   Otázka je, jestli to je   dobře nebo špatně. Dnešní   klipová doba nám neumo6ňuje   nad filmem přemýšleta   hlouběji ho prožít a   pochopit. Film je dnes něco   jako nanuk který sníme a   zapomeneme na něj vzápětí.   Nejsilnějším motivem filmu   pro mne byl příběh onoho   veleúspěšného architekta,   který je vzorem pro hlavního   hrdinu, který však dává   divákovi tušit podivný   smutek a nejistotu ve svém   pečlivě skrývaném nitru.   Když spáchá sebevraždu   není to pro diváka velké   překvapení na rozdíl od   toho, že sebou na onen svět   bezme své dvě děti. Scéna,   kdy novináři obletují a   fotografují jeho jestě o   tragédii nevědoucí vdovu a   ona se jako ve filmové   komedii zmateně směje   "ale pánové, vy jste si   mě zřejmě s někým   spletli", netušíc , že   se právě sama stala hvězdou   dne tím nejstrašnějším   možným způsobem, je jednou   z nejpůsobivějších scén   filmu, vlastně vůbec   nejsilnější a   nejděsivější a   nejsmutnější.

Souhlasim s komentářem   kolegy Hurona, já sem se taky   docela dost nudil. Věřím   že v době vzniku to byla   bomba, ale dnes jsou diváci   zvyklí na úplně jiný,   rychlejší styl vyprávění.   Sledoval sem to pečlivě, ale   nenašel sem tam nic co by mě   nějak emocionálně zasáhlo,   vyjma tý blonďatý krásky.   Jinak mi to přišlo neosobní   a chladný. A dlouhý.

Možná to je jeden z   nejoceňovanějších   Felliniho filmů, ale já jsem   se u něj příšerně nudil.   Nádech skandálu, kterým byl   ocejchován při uvedení,   dnes vyčpěl. Po filmařské   stránce jde prakticky o   bezchybné dílo, ale   obsahově mě prostě   neoslovil. V každém   případě to je jeden z   "must see" filmů,   na který narazíte ve   spoustě odkazů v jiných   filmech a literatuře.

Neodolatelný Marcello   Mastroianni v roli novináře   mapujícího život znuděné   římské smetánky, viděný   očima výborného režiséra   Federica Felliniho.

Jedinou výhradu mám vůči   českému dabingu, který mi   občas přišel nepřirozený,   kdy monolog vyzněl spíše   jako komentář.
Jinak   je to vážný film.

ano, desitka. REZIE, kamera,   herecke vykony, scenar a   posledni bod za macandu.   Vlastne ani nevim, o cem to   celkem je, ale zanechava to ve   mne neco hlubokeho, stejne   jako vsechny ostatni filmy od   mistra Felliniho. A patri to k   zakladum intelektualniho   vedeni, takze jen do toho:-)

Pan režisér Federico Fellini   je zárukou kvalitního   snímku. Ve filmu je vidět   jakým způsobem zahýbe s   člověkem, který žil   doposud spořádaný život,   jeho povolání bulvárního   novináře. Často se ocitá v   blízkosti italské smetánky   a touží po senzacích.   Propuká v něm zájem o   alkohol a o ženy. La Dolce   Vita jsem viděl v kině a byl   to úžasný zážitek.   Samotná historie, potíže a   skandály, které Sladký   život vyvolal v Itálii a ve   světě kinematografie je   další zvláštností tohoto   filmu.