Sannikovova země

„Ztracený svět“ od   Arthura Conana Doyla, „Cesta   do středu země“ od Julese   Verna a „Sannikova země“   od Vladimira Obruceva mají   jedno společné.   Dobrodružnou výpravu do   neznámých kout světa, o   kterých se jen myslelo, že   existují. Tento sovětský   snímek si vzal na paškál   Obruceva, a jak je možno   vidět, od těch dvou se   skutečně liší pouze   místem onoho neznámého   světa. Tentokrát je to   hluboko za polárním kruhem.   V době uvedení, kdy byla   politicky zabráněna   distribuce takovýchto filmů   ze západu, byl snímek   bezkonkurenčně úžasný a i   v československých kinech   hojně navštěvovaný. V   dnešní době už je ten   pohled přece jen krapet   jiný. Příběh je značně   zkrácený a i přes výhled   přijatelné výpravy   atmosféricky málo   dobrodružně napínavý a   vůbec nějak konfliktní.   Pravěká zvířata, jako   třeba mamuti, jsou vynechána   úplně. Těžko říct,   jestli úmyslně právě   kvůli podobnosti výše   zmíněných příběhů a   nebo kvůli rozpočtu.   Nejvíce paradoxní je   napodobení západoněmeckých   mayovek či   východoněmeckých indiánek   z Gojko Mitičem. Lidé v   Sannikonově zemi skutečně   více připomínají indiány   než domorodce a onu   zmíněnou německou tvorbu   připomenou scenérie s   výhledem na jezero. Pro děti   a mládež je ale snímek   vhodný, a to i bez znalosti   literární předlohy. Jen už   v dnešní rychlé době   přece jen poněkud nudný.   Dramatizace, napětí, akce, a   další věci hodné   dobrodružství tady aby   divák pohledal.   „Člověče, člověče,   proč nesedíš doma.“ Pro   filmové fanoušky snímek   tedy už jen spíše z   historického filmového   hlediska. Doyle a Verne naopak   budou i nadále vyhledávaní.   P. S. Lezení po venkovní   zdi kostela bez jištění od   země až k věži se   zavázanýma očima se ale   zase jen tak nevidí.

Zajímavý film
pro   pány kluky bez rozdílu   věku, neb tajemno hledání   ztracené země je parádní   dobrodružství.

/Mám doma knihu Plutonie,   od spisovatele Obručeva(   knihu ilustroval Z. Burian), a   taky Sedmičky(časopis ve   kterém na zadní straně   vycházel komiks Cesta do   Plutonie) - k tomuto mam svoji   osobní vzpomínku - pamatuji   si jak jsem vždy dychtivě   utíkal pro nové vydání   Sedmičky a jak jsem hltal   další dobrodružství party   chlapů co se vydaly do   neznámé země - jejich   setkání s mamuty a jinými   tvory pravěku...

Dnešní děti a mládež   je již zmlsaná, moc nečte.   Ale nemůžu samozřejmě   všechny házet do jednoho   pytle - jsou jistě i tací co   čtou, ale již jich není   tolik. Nicméně touha po   dobrodružství a objevování   se jistě skrývá i v   srdcích dnešních kluků a   mladých mužů.