Poslední výstřel

To je správné válečné a   poválečné drámo.   Přidávám k hodnocení jako   plus jadrnou ostravštinu.   201109170/0

Ostravské Vítkovice na konci   války a po válce. Dělnický   film velmi bohatý na   události, které jsou   natočeny zručně a   precizně. Z každé postavy   vyzařuje energie a chuť do   všeho. A o tom je to   především. Jak upozorňuje   úvodní titulek, příběh je   sice smyšlený, ale dělníci   jsou skuteční. Dokonce   mluví místním ostravským   dialektem, což je v dnešní   době ve filmech nemožné.   Příběh tedy začíná na   konci války, kdy huť   pracovala pro Němce. Vidíme   příchod Rudé armády a   válečné osvobození   Vítkovic, následuje oprava   zničených oceláren   dělníky, aby pak čelili   snahám zbývajících Němců   o jejich opětovné zničení.   Nakonec došlo ke   znárodnění, a tím se   naplnil celý účel filmu.   Jedná se tedy o plně   ideologický film své doby a   jako takový by měl být   vnímán. Děj má švih a   nenudí ani minutu. A to, že   se v něm objevují nesmysly,   jako například předání   oceláren dělníkům Rudou   armádou, budiž zatraceno.   Dnes už to slouží jen jako   ukázka toho, jak takový   ideologicky zaměřený film   vypadá.

Jeden z méně známých   filmů režiséra Jiřího   Weisse o záchraně   vítkovické hutě. Když ke   konci války je zničena   vysoká pec, snaží se   dělníci připravit vše k   výrobě po osvobození. Ale i   potom musí čelit dalším   nástrahám. Film natočený   převážně s herci z   ostravského regionu.

Příběh ostravských   hutníků se spoustou postav,   které se pletly, obohacený   ostravským nářečím a   neznámými herci z této   oblasti. Strana občas něco   přikázala, ale politiky   nebylo zas tolik, naštěstí   se nevěšely rudé vlajky a   nezpívala Internacionála.   Pokud se příběh bere jako   snaha party lidí nenechat   zničit továrnu, ve které   pracují na konci války a k   tomu mají svých vlastních   rodinných starostí dost, tak   se na to dá koukat.