Poslední výstřel

V posledních dnech 2. Světové války se podaří zaměstnancům Vítkovických železáren zabránit okupantům v připravovaném zničení vysokých pecí.

O novém českém filmu, který měl v srpnu premiéru v Praze, jsme psali již při jeho uvedení na V. MFF v Karlových Varech. Tehdy jsme poznamenali, že se ještě podrobněji vrátíme k příčinám proč film nedosáhl takového úspěchu, jak se očekávalo. V dnešním článku ovšem budeme muset zopakovat i některé poznámky uveřejněné i ve festivalovém referátě. Chceme-li správně hodnotit "Poslední výstřel", musíme si uvědomit, co nám měl říci film s takovým námětem. Čekali jsme právem, že nám ukáže odboj našeho dělnictva jakožto nejuvědomělejší složky celonárodního odporu proti okupantům, hlavně však boj avantgardy dělnické třídy, dělníků-komunistů, a to konečně v celé šíři a hloubce, byť i jenom v závěrečné fázi, těsně před osvobozením. Film má prostředky, aby zachytil ve zkratce i skutečnosti, které trvaly a rozvíjely se delší dobu - viz náznak minulosti Hany Lichtové ve "Spiknutí odsouzených". Byla zde příležitost ukázat nezlomnou vůli k boji a konečné vítězství uvědomělých bojovníků na jednom, nebo více dělnických typech, které by ovšem musely být jasně a ostře vykresleny, to znamená, že by to museli být opravdoví hrdinové filmu.
Co se z toho uskutečnilo? Jsou tu náběhy, ale nedokreslené, nedotažené, ústřední postava Halfara není zdaleka tak výrazná, jak by si toho zasloužila. Halfar se ztrácí mezi ostatními, ustupuje i episodním rolím, které poskytovaly více možnosti k efektním scénkám - v kantině, u ženy na vesnici, při slavnosti - na nich si dával režisér zřejmě záležet.
Jádrem filmového dramatického děje ovšem mělo být osvobození Ostravy - boj dělníků o zachování vysokých pecí před zničením, dobytí města sovětskou armádou a pak dramatické vyvrcholení - boj o obnovu provozu v hutích a konečné vítězství, první tavba 9. května, v den uzavření míru. Na to se měla soustředit hlavní pozornost autorů scénáře a všech i režiséra. Zde byl na místě revoluční pathos, který by dovedl divákovi dát představu o velikosti historických událostí, o velikosti prostých a nenáročných hrdinů těch dnů, kteří si ovšem ani neuvědomovali, že jejich čin, který se jim zdál tak samozřejmý - obnova provozu - je prvním krokem k velké socialistické budoucnosti jejich země.
Místo toho všeho, co by divák chtěl právem vidět, nabízí nám film zase jenom řadu episod a historek. V těch se nám ztrácí hlavní význam doby a zkreslují nám proto pochopitelně skutečnost. Zbabělý werkschutz a německý voják rozhodnou o záchraně pecí, jednání s oberlandratem zkresluje poměr k okupačním úřadům, nemístné historky s čepicemi pro hudbu a se zbytečnou parádou na náměstí odvádějí pozornost od úsilí o obnovu pecí. Nedostatečná pozornost k hlavním událostem a hrdinům filmu způsobuje, že některé postavy (Svoboda) jsou nevýrazné a zanikají vedle Greče, Apolenky, dědy Kocura a j., kteří mají jen episodické role.
Chvílemi činí film dojem, jako by jeho autorům ani nešlo o to, vytvořit dílo s velkým a významným námětem, nýbrž o glosy a zajímavosti na okraji velké doby. Jestliže se domnívali, že právě tím, když se soustředí na drobné, soukromé lidské osudy (Kuča a jeho žena), když nám ukáží co nejvíce malých příhod, podle jejich názoru snad typických (opití členů werkschutzu, "přerod" kariéristy Lacka), dají nám představu o době osvobození, nepochybně byli na omylu. Nechceme tím říci, že by si film neměl všímat lidí, jejich charakterů a i slabostí, že by měl kreslit jenom hrdiny, ale odbočky od hlavního děje nadlehčující humorné episody, nesmějí zastírat hlavní linii, naopak ji musí podporovat a zdůrazňovat.
To nelze říci ani o nejpůsobivější scéně filmu, kterou je smrt mladého Ludvíka Ochrany. Tato scéna tvoří vlastně dramatické vyvrcholení děje, a to zcela neoprávněně. Je zřejmé, že tato událost je vykonstruovaná pro efekt, při čemž i v scénáristickém pojetí autorově je smrt zbytečná a nijak charakteristická. Divák je pak dojat nikoliv výsledkem práce dělníků, nýbrž tragickou obětí, která klade stín na radost z úspěchu.
Svým rozborem a výčtem hlavních vad "Posledního výstřelu" nechceme naprosto říci, že jde o film zcela špatný a nevhodný. Hodnotíme-li jej v souvislosti s celou naší poválečnou filmovou tvorbou, musíme ho zařadit mezi dobrý průměr. To ovšem nestačí, poněvadž chceme, aby se úroveň, čímž míníme především ideovou úroveň a obsah filmů, zvedala, abychom se oprostili od falešných uměleckých metod, a abychom se důsledně vydali na cestu umělecké metody socialistického realismu, jak nám ji názorně ukazují velké sovětské filmy. Nejde samozřejmě o kopírování, nýbrž o zásadní příklon k bojovnému ideovému filmu, při čemž je přímo nutno, aby umělec ~ scénárista a režisér - vytvořil vlastmi styl. Základem však je ideově jasný scénář, který jde do hloubky, a v němž všechny detaily jsou podřízeny hlavní myšlence filmu. U "Posledního výstřelu" takový scénář chyběl a odtud pramení všechny jeho nedostatky.
Litujeme toho zvlášť proto, že všichni umělečtí a techničtí spolupracovníci filmu se věnovali své práci s nadšením a obětavostí, že podali v mezích možností skutečně pozoruhodné výkony ~. ať jde o režii jednotlivých záběrů, o fotografii, hudbu, herecké výkony apod. Použití neherců je ovšem samo o sobě zásadním omylem, který pramení z celkového nesprávného chápání úkolu filmu. Představitelé jednotlivých rolí ukázali velmi dobrou snahu i schopnosti, ale na vytvoření takových postav, jaké měly ve filmu být, by ovšem bez delší speciální herecké průpravy nestačili.
"Poslední výstřel" není ve vývoji naší kinematografie žádnou tragedií jeho působení na diváka je vcelku převážně kladné, přináší novou thematiku a nové pohledy do našich závodů. Mohl ovšem znamenat daleko více, než znamená, a to je důvod, aby jak naši umělečtí pracovníci, tak dramaturgické orgány rozebraly jeho vady a vyvodily z nich poučení, která ostatně jenom v konkrétním případě potvrdí správnost a naléhavost dubnového usnesení předsednictva ÚV KSČ a nutnost více se učit z děl sovětských mistrů filmového umění.

Dvořáček Jar./dobová recenze