Neopouštěj mě

Snímek podle stejnojmenné knihy Kazua Ishigura   na mě nezapůsobil. Téma je silné, depresivní,   ale dějově bez akce a náboje, postavy se   nevyvíjejí, stagnují na místě. Jak už bylo   řečeno, film Ostrov je lépe zpracovaný a   prakticky se stejným poselstvím.

Kdyby stačilo napsat jedno slovo, bylo by to   slovo DĚSIVÉ. Myslím, že jsem chvílemi   nedýchala a neměla bych asi odvahu si tento   zážitek zopakovat, přestože jde o jedinečný   film.

Dobré, ale..
něco mi tam chybělo. Asi, jak uz tu někdo   napsal, pud sebezáchovy. Film Ostrov se mi líbil   více. Herce nehodnotím, film mě moc nedržel v   napětí, ale je to tím, že mám rád více akce   a efektů.

Moc silný příběh, ale když už vymysleli   klonování lidí kvůli orgánům, měli si ty   klony upravit nějak, aby neměly žádné pocity   nebo emoce. A odevzdanost hlavních hrdinů je   taková celkem až nereálná. Lidi chtějí   žít.

A kde je kurva pud sebezáchovy
Bylo mi řečeno, že tenhle film je   nejsmutnějsí ever. A je to asi pravda, ale   trochu jinak než jsem si myslel. S myšlenkou   pěstování lidí sem viděl už film Ostrov a   byl mnohonásobně lepší, promyšlenejší a   přesto, že byl zasazen do budoucnosti i   realnejší. Asi nejvíce mě zaraží odevzdanost   hlavních "hrdinů". Sakra vždyť se   mohli kdykoliv pokusit o útěk nebo mohli aspoň   ukoncit život společně a to třeba tak, že to   v autě naperou do tý nemocnice a vezmou sebou   pár těch bezcitnejch lidí, co tohle   zdravotnictví schvalujou. Proč má umírat   mladej kluk a holka kvůli velice starýmý   člověku:Aby se "dožil" 100 let. Asi   sem hold nepochopil o čem tenhle snímek měl   být ale mě to připadalo, že je o lidskej   kuřatek, který čekaj na porážku. Ale to je   špatný přirovnání, protože kuře umře   rovnou bez trápení a neví o tom. Ti chudáci o   tom věděli a ještě jim ty orgány brali   postupně.

NEOPOUŠTĚJ MĚ

Zvláštní snímek o   novodobé společnosti, která vytvořila svět   bez zákeřných chorob, svět kde se uzdravují   těžce nemocní, kde se prodlužují životy   vyvolených. Na druhé straně stojí skupina   lidí, kteří byli vybráni a dopředu odsouzeni   do rolí dárců orgánů. Film vyloženě hraje   na city, vypráví o morálce společnosti, která   se snaží uzdravovat nemocné za každou cenu, na   úkor jiných lidí, a ještě z toho vlastně   činí záslužný čin. Dětem, lidem bez domova   a bez rodiny dala možnost, aby byli užiteční   ve prospěch jiných. Dostalo se jim hmotného   zabezpečení, společnost si dala tolik práce s   jejich vzděláním a výchovou, vštípila jim,   že mají důležitý životní cíl, že mají   pro co žít a naučila je, jak prožít svůj   kratičký život.

Hlavní postavy žijí v   úplné izolaci od vnějšího světa a tak se v   něm ani neumějí chovat a orientovat. V   podstatě nemají jinou možnost než přijmout   úkol, který jim byl vybrán. Když v sobě   objeví citový život, ani je nenapadne pokusit   se o změnu svého osudu, o vzpouru, ale usilují   pouze o odložení svého údělu, nikoli o jeho   zrušení. A když se dozvědí, že odklad není   možný, lehce se smíří s vysvětlením dvou   žen a klidně odejdou dál plnit své životní   poslání. Naplnit hlavní smysl svého života   svou smrtí.

Smíření dárců se svým osudem   přitom působí velmi nepřirozeným dojmem.   Dárci neskutečně odevzdaně přistupují na   svůj úděl a útrpně čekají na dokončení   svého úkolu. Čekají, až se jejich čas   naplní a oni budou pozváni, aby darovali své   orgány. Jak jsou uvědomělí! Proti svému osudu   nikdo neprotestuje, nikdo se nevzepře. To zcela   popírá základní vrozený pud sebezáchovy,   který velí všem živým bytostem bojovat o   život. Stejně tak je popřena vrozená lidská   touha objevovat a zkoumat všechno nové a   nepoznané a učit se novým věcem i bojovat za   právo na lásku, o kterou tolik usilovali. Nikoho   z hlavních postav ani nenapadne pokusit se svůj   osud změnit.

Film má silný emocionální   náboj, působí jako vyložené citové   vydírání diváků, jenže někdy toho je   přespříliš a vyvolá to téměř opačný   účinek. Z našeho pohledu naprosto nenormální   chování postav mi nedovoluje vcítit se do   jejich příběhů. Zůstávám odtažitá od toho   neskutečně umělého světa plného   nesamostatných loutek, který je možná   kritikou morální prázdnoty budoucí   společnosti, evokuje zamyšlení nad lidskostí,   osudem, smyslem existence, vědomí vlastní   smrtelnosti, zodpovědnosti za svůj život a   touze po jeho smysluplném prožití, ale   zároveň je tak prázdný, bez radosti ze   života, bez živočišné touhy po   dobrodružství a odhalování krás světa,   kterých je všude kolem tolik…

Atmosféra   snímku a všudypřítomná deprese byla takřka   hmatatelná, ale natolik účelová a umělá, že   mne přes veškerou snahu nechala k problémům   dárců orgánů natolik chladnou, že mohu jen   ocenit řemeslnou zručnost tvůrců filmu, ale   jakkoliv se snažili vyburcovat mé city,   nepovedlo se. S hračkami jsem soucítila kdysi   dávno, když jsem byla ještě hodně malá…

Za odevzdanost bez boje, neosvětlení příčin i   následků a věčně trpitelský výraz Carey   Mulligan nemohu dát víc než 40%, i když bych   si za zvláštní kouzlo přála dát hvězd šest   :-(. NEJSILNĚJŠÍ SCÉNY: Promluva opatrovnice k   dětem, proč jsou vlastně na tomto světě a   vyslovení ředitelky Hailshamu o smyslu Galerie.

Duši má ten co si přeje žít a ti lidé si   přáli žít. Hlavní fakta proč jsem si film   přál zhlédnout byla za 1. Upoutal mě název   filmu, za 2.plakát. Myslím si, že daleko   větší drama se odehrává zde ve filmu než v   knize od spisovatele Kazua Ishigura. Podle filmu   jsem si odvodil, že kniha zřejmě nevypráví   pouze o životě lidí a milostném   trojúhelníku, kteří jsou předurčeni k   dárcovství, ale vypráví i život nás všech a   obsahuje zřejmě hromadu otázek, které si   člověk klade. Příběh filmu je totiž hned   dán a není moc obsáhlý, čili by čtenáře   nijak zvlášť neoslnil. Jsem si jist, že kniha   bude jedna velká myšlenka s otázky, které si   budeme zodpovídat a kniha nás povede   především k zamyšlení než k dramatickému   konci. Jsem zvědavý a knihu si pořídím.

Deprese,samota,smrt
Tak tenhle snímek se mi dostal pod kůži, aniž   bych chtěl. Celou dobu jsem měl staženej   žaludek a slzy na krajíčku(a to nejsem žádná   měkota). To bylo strašně smutný, od začátku   až do konce. Zvláštní kombinace, milostný   příběh + klonovaní lidí a celé tak   pochmurně natočené. Herci výborní, hlavně   Carey Mulligan začínám ji mít čím dál   raději. Ten její kukuč vypadá jak utrápený   štěnátko. Určitě zajímavej film který   stojí za zhlédnutí.Dávám 80%...

takový život hlavní hrdince nezávidím
nemám ráda Carey Mulligan, mám ráda Keiru   Knightley. Je ale pravda, že Carey nastoupila na   místo Keiry, která se v poslední době z   plátna téměř ztratila, nicméně ji nikdo   nenahradí - ani malá hvězdička s psíma   očima, proslavená především výhružkama se   sebevraždou a vzniklou anorexií po rozchodu s   Shiou LaBeouf... Film z šedesátých let - no   dobrá, spořádaný řád francouzskoanglického   stylu, nepříjemná ředitelka, osamocené   děti... připomínalo mi to starou francouzskou   animovanou pohádku o sirotcích, spících na   kovových postelích s křížem na zdi,   vychovávaní jeptiškama... dokonce jsem si   vzpomněla na horor "Sirotčinec"... a   kdyby se tento film proměnil také na jeden   velký horor, stál by za to, ale prostě prvních   30 minut absolutně zbytečných, daly se sehrát   do minut 5, zpomalený děj, ale krásná prostota   a venkov. Hudba se zdála povědomá hudbě z   filmu "Vévodkyně" - a už vím proč,   takže hudbu na tomto filmu vyzdvihnu - Rachel   Portman, Keiru, která je všude jedinečná a   jinak mi film přišel ponurý, dlouhý a   bezpředmětný, prázdný jako "Škola   života", kde Carey také   "excelovala". A dále body snad jen za   to, že lituji hlavní hrdinku, že po dlouhou   dobu asi do třiceti let, nepoznala fyzickou   lásku a hezké bylo téměř   "celoživotní" přátelství, které si   je k sobě zase našlo, ačkoli zde hrála hlavní   roli samota a smrt. A jinak jsem vlastně ani   nepochopila - o co zde vůbec šlo :D