Lůno

V každém případě   podnětná filmová úvaha o   důsledcích klonování   člověka. Šílené pomalé   tempo umožňuje   zapřemýšlet si dostatečně   do hloubky, a také vychutnat   si fotografické obrazy,   které dokonale vystihují   psychologii postav. Slov v   podstatě netřeba.

LŮNO

Zajímavý film se   spoustou zajímavých   nápadů. Příběh tak   zvláštní, skrývající v   sobě velice hluboké   myšlenky, který donutí   diváka dlouze nad ním   zapřemýšlet.
Příběh vyprávěný   někde a někdy, neznámo kde   a kdy. Příběh plný   pocitů, chladu, hluboko   zaseté tiché bolesti,   neznámých rozcestí slepých   uliček, cesty za uzdravením   nemocné duše všemi   dostupnými prostředky. Cesta   za ztraceným štěstím,   která se stává   nejdůležitější   posedlostí v životě, bez   ohledů na možné následky.  

Téma filmu je   v podstatě klasický   romantický příběh. Dvě   osamělé děti na břehu   moře prožívají svá první   dobrodružství. Pak se jejich   cesty na dlouhou dobu   rozdělí a o to   intenzivnější je po letech   jejich setkání a touha   dohonit ztracený, zameškaný   čas. Bohužel ani to jim   není dopřáno. Dívka se   proto pokusí změnit   neúprosný osud pomocí   genetiky a zvolí velmi   netradiční řešení   situace. Řešení je zatím   sci-fi, dnes je ještě   nereálné, ale za pár let,   kdo ví…

Zpočátku se jedná jen o   netradičně pojatý film,   který diváka dokáže svou   nenucenou romantikou chytit za   srdce. Bravurně a bezchybně   vybrané exteriéry umocňují   atmosféru celého příběhu.   Okolí přesně vykresluje   ducha, ve kterém se film   odehrává. Příběh je   zasazen do nehostinného   prostředí skalnatého   pobřeží, bouřlivého   moře, fascinuje pocitem   samoty, opuštěnou   atmosférou stísněných a   zároveň útulných prostor   malé chatky. Opakuje   statické záběry na moře,   krajinu nebo osamělý dům na   pláži. Vizuální stránka   chladného prostředí   anglického pobřeží je   neskutečně krásná,   samotný příběh je ale jen   těžko stravitelné sousto.   Film určitě neosloví   každého diváka. Většinu   bude zajímat jen samotná   závěrečná pointa. I ta se   však dá víceméně   předvídat už někde od   poloviny filmu. Jenže o konec   tu ani tak moc nejde. Jde o   myšlenku, o smysl tohoto   nezvyklého díla.

Téma je velmi silné,   těžce uchopitelné,   okořeněné špetkou sci-fi   prvků. Téma, které   překvapí i šokuje   zároveň. Jenže tu nejde o   vědecký dopad na životy   lidí, o samotnou biologickou   realitu, o prolomení   neprostupného tabu. Tu jde o   symbolické ztvárnění   fantazie o matce, která   nabízí novou cestu, novou   šanci jedné zbytečně a   předčasně ukončené etapě   lidského bytí. Z pocitu   nenaplněné lásky nabízí   formou sebeobětování   možnost začít znovu,   pokračovat v započaté   práci. Jenže, lze navázat   po letech jen tak lehce tam,   kde jeden život skončil?

V Lůně je   spousta výborně   vystavěných situací. Je to   celé nesmírně složité a   spekulativní, celý film   přestavuje nestabilní   propletenec dramatu,   romantického filmu a   pohádky. Meditační tempo   sice nabízí volný prostor   pro diváka, ponechává   dostatek času na třídění   vlastních myšlenek. Jenže   následkem toho se z   příběhu zároveň vytratil   jeho ohromující a   šokující dojem. Hypnoticky   pomalé tempo snímku   přestává být účelné.   Škoda.

Film se   opírá zejména o herecké   výkony. S nimi snímek stojí   i padá. Ale nutno říci, že   jak Eva Green, tak i Matt   Smith se svých rolí zhostili   velmi dobře a dodali filmu   tolik potřebné oživení.   Nerušení statičnosti bylo   bezchybné. Oba se do svých   rolí znamenitě hodili a   celý film posunuli o   stupínek výš.

Film není běžným   filmem pro chvíle oddechu,   divák musí být připraven   na skličující a depresivní   dojmy, který film nejspíš   vyvolá, připraven i na to,   že na konci vám možná tak   trochu bezcitně urve kus   srdce, ale přesto stojí za   to ho vidět.

Tak spojovací článek mezi   opočlověkem a homo sapiens   nevyhynul, byl spatřen na   britských ostrovech a dostal   jméno Matt Smith, to   vysvětluje jeho výběr, coby   vhodného objektu ke   klonování, já bych ovšem   volila raději formaldehyd...   Tolik k obsazení mužské   role, která mně narušila   veškeré soustředění v pod   nehty zalézajícím,   bezútěšném čekání na   dozrávajícího milence.   Konečný mírný nadprůměr   tak vděčí námětu,   nehostinné kameře, jedinému   možnému konci a pasivnímu   odevzdání se Evy Green.

No more skepticism v pouhých   prvních třech minutách   jakéhokoli filmu, pro které   jsem tento film na dlouhých   pět let zazdila!!! Já   hříšná, pohltí mne   věčný oheň, tak jako podle   některých zaslouží Eva   Green, jejíž filmová   obsazení jsou vždy magická.   Bizarní, ale nádherný   příběh lásky až za hrob.   Otázkou je, zda je to   zoufalství, sobectví nebo   jen krok k tomu, jak navrátit   ze světa mrtvých svou   milovanou polovičku. Otázkou   je, zda Eva Green byla matkou   nebo ne, aby se podle toho   mohl posuzovat případný   incest. Ostatně otázka   klonování a odnošení   dítěte jinou ženou je   vůbec co do morálního soudu   diskutabilní, přirozené   není ani jedno, je to ale   legální, tak proč by   nemohlo být legální odnosit   si ve svém lůně svého   sexuálního milence?