Lůno

V každém případě podnětná filmová úvaha o   důsledcích klonování člověka. Šílené   pomalé tempo umožňuje zapřemýšlet si   dostatečně do hloubky, a také vychutnat si   fotografické obrazy, které dokonale vystihují   psychologii postav. Slov v podstatě netřeba.

No more skepticism v pouhých prvních třech   minutách jakéhokoli filmu, pro které jsem tento   film na dlouhých pět let zazdila!!! Já   hříšná, pohltí mne věčný oheň, tak jako   podle některých zaslouží Eva Green, jejíž   filmová obsazení jsou vždy magická. Bizarní,   ale nádherný příběh lásky až za hrob.   Otázkou je, zda je to zoufalství, sobectví nebo   jen krok k tomu, jak navrátit ze světa mrtvých   svou milovanou polovičku. Otázkou je, zda Eva   Green byla matkou nebo ne, aby se podle toho mohl   posuzovat případný incest. Ostatně otázka   klonování a odnošení dítěte jinou ženou je   vůbec co do morálního soudu diskutabilní,   přirozené není ani jedno, je to ale legální,   tak proč by nemohlo být legální odnosit si ve   svém lůně svého sexuálního milence?

Tak spojovací článek mezi opočlověkem a homo   sapiens nevyhynul, byl spatřen na britských   ostrovech a dostal jméno Matt Smith, to   vysvětluje jeho výběr, coby vhodného objektu   ke klonování, já bych ovšem volila raději   formaldehyd... Tolik k obsazení mužské role,   která mně narušila veškeré soustředění v   pod nehty zalézajícím, bezútěšném čekání   na dozrávajícího milence. Konečný mírný   nadprůměr tak vděčí námětu, nehostinné   kameře, jedinému možnému konci a pasivnímu   odevzdání se Evy Green.

LŮNO

Zajímavý film se spoustou zajímavých   nápadů. Příběh tak zvláštní, skrývající   v sobě velice hluboké myšlenky, který donutí   diváka dlouze nad ním zapřemýšlet.
Příběh   vyprávěný někde a někdy, neznámo kde a kdy.   Příběh plný pocitů, chladu, hluboko zaseté   tiché bolesti, neznámých rozcestí slepých   uliček, cesty za uzdravením nemocné duše   všemi dostupnými prostředky. Cesta za   ztraceným štěstím, která se stává   nejdůležitější posedlostí v životě, bez   ohledů na možné následky.

Téma filmu je v   podstatě klasický romantický příběh. Dvě   osamělé děti na břehu moře prožívají svá   první dobrodružství. Pak se jejich cesty na   dlouhou dobu rozdělí a o to intenzivnější je   po letech jejich setkání a touha dohonit   ztracený, zameškaný čas. Bohužel ani to jim   není dopřáno. Dívka se proto pokusí změnit   neúprosný osud pomocí genetiky a zvolí velmi   netradiční řešení situace. Řešení je   zatím sci-fi, dnes je ještě nereálné, ale za   pár let, kdo ví…

Zpočátku se jedná jen o   netradičně pojatý film, který diváka dokáže   svou nenucenou romantikou chytit za srdce.   Bravurně a bezchybně vybrané exteriéry   umocňují atmosféru celého příběhu. Okolí   přesně vykresluje ducha, ve kterém se film   odehrává. Příběh je zasazen do nehostinného   prostředí skalnatého pobřeží, bouřlivého   moře, fascinuje pocitem samoty, opuštěnou   atmosférou stísněných a zároveň útulných   prostor malé chatky. Opakuje statické záběry   na moře, krajinu nebo osamělý dům na pláži.   Vizuální stránka chladného prostředí   anglického pobřeží je neskutečně krásná,   samotný příběh je ale jen těžko stravitelné   sousto. Film určitě neosloví každého diváka.   Většinu bude zajímat jen samotná závěrečná   pointa. I ta se však dá víceméně předvídat   už někde od poloviny filmu. Jenže o konec tu   ani tak moc nejde. Jde o myšlenku, o smysl tohoto   nezvyklého díla.

Téma je velmi silné,   těžce uchopitelné, okořeněné špetkou sci-fi   prvků. Téma, které překvapí i šokuje   zároveň. Jenže tu nejde o vědecký dopad na   životy lidí, o samotnou biologickou realitu, o   prolomení neprostupného tabu. Tu jde o   symbolické ztvárnění fantazie o matce, která   nabízí novou cestu, novou šanci jedné   zbytečně a předčasně ukončené etapě   lidského bytí. Z pocitu nenaplněné lásky   nabízí formou sebeobětování možnost začít   znovu, pokračovat v započaté práci. Jenže,   lze navázat po letech jen tak lehce tam, kde   jeden život skončil?

V Lůně je spousta   výborně vystavěných situací. Je to celé   nesmírně složité a spekulativní, celý film   přestavuje nestabilní propletenec dramatu,   romantického filmu a pohádky. Meditační tempo   sice nabízí volný prostor pro diváka,   ponechává dostatek času na třídění   vlastních myšlenek. Jenže následkem toho se z   příběhu zároveň vytratil jeho ohromující a   šokující dojem. Hypnoticky pomalé tempo   snímku přestává být účelné.   Škoda.

Film se opírá zejména o herecké   výkony. S nimi snímek stojí i padá. Ale nutno   říci, že jak Eva Green, tak i Matt Smith se   svých rolí zhostili velmi dobře a dodali filmu   tolik potřebné oživení. Nerušení   statičnosti bylo bezchybné. Oba se do svých   rolí znamenitě hodili a celý film posunuli o   stupínek výš.

Film není běžným filmem   pro chvíle oddechu, divák musí být připraven   na skličující a depresivní dojmy, který film   nejspíš vyvolá, připraven i na to, že na   konci vám možná tak trochu bezcitně urve kus   srdce, ale přesto stojí za to ho vidět.