Evropa

Lars von Franz
Vlastně je to vysloveně „šotoušskej“ film.   Vlak, svět železnice, koleje a lidé kolem nich,   tu hrají hlavní roli. Kafkovsky mysteriózní,   vlaková road movie sleduje mladého   idealistického Američana Leopolda, který   přijede do obnovovaného Německa, pod správou   Američanů, těsně po skončení 2. Světové   války. Aby zde, díky konexím strýce, dostal   místo průvodčího v lůžkovém vlaku. Stane se   kolečkem v mašinérii pro něj neznámého   světa, s nepochopitelnými rituály a pravidly.   Leo se seznámí s tajuplnou dcerou   železničního magnáta a je jí nejen eroticky   okouzlen, ale i zatahován do tajemné hry,   jejíž pravidla nezná. Převážně   černobílý film je obrazově velice sugestivní   a to nejen svými odkazy na hypnózu. Výrazná   je i hudební složka. Mottem filmu, jako by byla   teze, že podvědomá i vědomá snaha pomáhat   lidem a konat dobro, je v životě mnohem   nebezpečnější, než poslušné dodržování   společenských rituálů a pravidel. Jeden z   nejlepších „kafkovských“ filmů, které   jsem viděl.

Film s osobitým vizuálním i hudebním   ztvárněním, obdařený zvláštním   charismatem. I pokud máte pocit, že téma temné   reality v poválečném Německu vás spíše   nezajímá, ani nevíte proč, a sledujete film   až do konce. Von Trier snad musí umět čarovat.  

Pro českého diváka má momentálně film i   jednu pikantnost, a to v tom smyslu, že stejný   hlas, který dabuje roli hlavního hrdiny, je   propůjčen i reklamě na minerálku, jejíž   závěrečný slogan, pokud by byl připojen na   samý konec snímku, by dal filmu nový rozměr.   Bon voyage.

Tak toto jsem bohužel moc nepochopil.   Zjiišťuji, že filmy Larse von Triera asi nejsou   pro mě. Zatím jsem viděl jen dva a ani jeden se   mi nelíbil. 2* dávám pouze za zajímavý   vizuální styl, který střídá černobílou i   barevnou kameru a také za originalitu, kterou byl   film natočen (filmem diváka provází jakýsi   vypravěč, který diváka vtahuje do filmu a   dělá z něj jednu z postav). Jinak jsem se od   začátku do konce nudil a tím jsem se i ve filmu   ztrácel.

... „Nyní budeš naslouchat mému hlasu.   Pomůže ti hlouběji proniknout do Evropy.   Pokaždé, když uslyšíš můj hlas, s každým   slovem, s každým číslem, poodkryješ další   vrstvu, otevřeš se vůči jejím vjemům. Budu   počítat od jedné do deseti. Až řeknu deset,   budeš v Evropě. Říkám tedy jedna.“   Poválečné Německo viděné očima mladého   idealisty, který se ocitnul ve světě, kterému   nemůže rozumět. Dívá se, ale nevidí.   Naslouchá, ale nechápe. Je uprostřed hry, ale   nezná pravidla. Stává se loutkou. „Chtěl   jsem svou prací trochu zlepšit svět. Německo   potřebuje přátelství.“ Jako obvykle natočil   Lars von Trier velmi zvláštní a působivý film   ( „Tanec v temnotách“ je jediná výjimka,   kdy jeho magie na mě nefungovala). Černo-bílé   záběry, které dostávají barvu pouze, když se   odehrává něco opravdu zásadního, ale   především hypnotizující hlas vypravěče   doplněný monotónním rytmem ubíhajících   kolejí. To se nedá popsat, to se musí vidět.   Evropu považuji prozatím ( spousta jeho děl na   mě ještě čeká) za Larsův nejlepší film.