Andělin popel

Andělin popel je film pro otrlé diváky, ale   určitě má svoje kvality, to nepopírám. Komu   nevadí beznaděj, strádání a bída a to   všechno umocněné malými dětmi a katolickou   ideologií, ať se klidně dívá. Jednou jsem to   zvládla, ale příště si přečtu raději   knihu, jak tady doporučuje Izopanda.

Jaké asi může být dětství a dospívání   uprostřed ponurého marasmu hospodářské krize,   setrvalého deště a bigotních náboženských   předsudků? Rodinné drama režiséra A. Parkera   se vyznačuje syrovým stylem a značnou dávkou   naturalismu, jakož i určitým nadhledem a z   něho vyplývající jiskřičkou naděje.   Nesporným kladem jsou tu jak perfektní výkony   dětských herců, tak i výborně zvolená   hudební kulisa.

těžký film...
opravdová bezohlednost dospělých rodičů...   přijít v rámci své doby, chudoby s ní   spojené o tři děti, které skonaly zřejmě na   hlad a souchotě, žít v bídě, žebrat, nemít   práci ani suchou postel a přesto přeze všechno   znovu otěhotnět... díky bohu za to, v čem   žijeme dnes a co dnes všechno máme... jinak   později krásné dospívání skromně v   přírodě, což se dnes našim dětem může jen   zdát... o bídě... o bezmoci ... o zbytečné   zbožné víře ... o krutém dospívání ... o   těžkém boji...

Obecná škola na irský způsob? Potom ale o   poznání chmurnější. Dětství, jaké   zažíval hlavní hrdina, mu asi nikdo závidět   nebude a přitom takových rodin musely být   tisíce. Románovou předlohu neznám, takže   nemůžu posoudit nakolik byly postavy oproti ní   plošší, mě se vykreslení jejich charakterů   zdálo (pro potřebu filmu) dostačující.   Vypíchnul bych otce v podání Roberta Carlyla,   Emily Watson byla taky výborná i když svojí   kreaci z Prolomit vlny už asi nikdy nepřekoná.   Líbilo se mi, že při vší té bídě   (prostředí zablácených, smradlavých uliček a   kutlochů bylo podáno hodně sugestivně) a   hořkosti nevyznívá film depresivně. Parker   umí i když zrovna netočí přelomová díla.

Co na filmu oceňuji nebo mám nejradši je,když   se vzpomíná a vrací se do scén,které už   dávno filmem proběhly.Proto mě mile překvapila   scéna,kdy nejstarší Frank vidí nad   vycházejícím měsícem sám sebe v etapách   svého života.Neříkám,že mě ten konec trochu   nezklamal,protože pro drama je to poměrně   dobré zakončení,tedy alespoň pro Franka.Ale to   je asi jediné,co to trošku pokazilo,protože   irská chudoba a vůbec ta situace je celkem   napínavá a i když děj se zdá   nekonečný,nechá se na to velmi dobře koukat.

Chudák McCourt
Film je podle mého názoru typickým   hollywoodským počinem a s poselstvím knihy   nemá mnoho společného. Kniha totiž   reprezentuje autobiografický popis toho, jak   McCourt prožíval své dětství a dospívání   ve Státech a posléze na západě Irska ve 30. a   40. letech v době hospodářské krize a   začínající 2. světové války. Je to   upřímné vyznání, vlastní minulost a skutky   viděné vlastníma očima. To úplně stačí k   vytvoření velkého díla, kde se mísí humor s   hořkostí života. O to nuzné prostředí okolo   vlastně ani tak nejde.

Představit McCourtův   bezmála 400 stránkový román divákům by pro   Alana Parkera zřejmě znamenalo natočit místo   bombastického velkofilmu několikadílný   seriál, něco na způsob TV přepisu Jiráskova   F.L. Věka. Třeba se něčeho takového od   někoho jiného v budoucnu ještě dočkáme.  

Otce Franka hraje Robert Carlyle. Nutno   podotknout že tohoto herce nemusím po tom, co se   snažil "věrně vykreslit" postavu   Hitlera v TV seriálu Rise of Evil stylem   "Já jsem Hitler s knírkem a nenávidím   židy", zatímco ve strhujícím Pádu   říše, distribuovaném ve stejnou dobu v kinech,   byl naopak Hitler zachycen mimořádně   věrohodně.

Malachy McCourt za Severního   Irska a Hitler z Rakouska mají přitom cosi   společného. Jsou to nespokojení a frustrovaní   outsideři společnosti na podpoře, terče   posměchu a pohrdání okolí. Když se však   podíváte do obličeje Roberta Carlyleho, vidíte   zdravou osobnost, charakterního, pohledného,   ambiciózního, uhlazeného a milého   Hollywoodského herce. Že je to prolhaný   alkoholik zanedbávající rodinu (který navíc v   knižní předloze kdesi ztratil zubní protézu),   mu neuvěříte.

Matka angela je na tom o něco   lépe, i když o tom, co je to vlastně za   člověka, se z jejího chování a dialogů také   mnoho nedozvíte. V románu se jedná o typickou   matku z konfliktní rodiny, ukájející se ve   své neschopnosti nějak situaci řešit naivními   představami, že se manžel změní a přestane   zanedbávat děti. Ve filmu vám to ovšem musí   objasnit vypravěč.

Hlavní postava neurazí,   protože většinu času jenom zachmuřile   pozoruje ostatní a myslí si své.

Co se   povedlo, to jsou některé vedlejší postavy,   např. učitelé ve škole nebo uncle Pat.   Bohužel nemají v metráži celovečerního filmu   moc prostoru, a tak se nedozvíte, že uncle Pat   je trochu retardovaný, protože ho, jak bylo   Frankovi vysvětlováno, ho v mládí pustili na   hlavu.

Kulisy jsou působivé, jen snad trochu   kýčovité a přehnané. V Limericku rozhodně   neprší tolik jako při biblické potopě.  

Přečtěte si knížku a film si snad raději   půjčte jiný.

Velice dobry film s velice dobrym Robertem   Carlylem