Anděl zkázy

Anděla zkázy osobně považuji za   nejtypičtější Buňuelovo dílo. Najde se v   něm od každého z jeho filmů něco. Mám jeho   filmy rád, protože nenabízejí jen pasívní   podívanou, ale vybízejí i k přemýšlení,   nebo lépe řečeno různé myšlenky se vám při   nich samy hrnou do hlavy. Líbí se mi důraz na   každičký detail a zdánlivě bezvýznamné   věty, jež však mají hluboký význam, často   blasfemický. Vyžaduje to stálou divákovu   pozornost. Vysvětlit Buňuelovy filmy bývá   velmi těžké: kolik hlav, tolik rozumu. Samotný   Luis Buňuel ovšem jakoukoli exaktní   interpretaci vždy odmítal. Zcela správně. Ona   tam samozřejmě nějaká je, ale existuje jenom v   tvé mysli, nepřenosná do jiné. Například Já   vidím v Andělovi zkázy alegorii na lidstvo a na   lidskou společnost. Také lidé žijí v   absurdní situaci, kterou by vyřešilo cosi tak   zdánlivě prostého, jako je například odchod z   místnosti a z domu; ale nemohou, jako by jim v   tom bránila sama podstata lidství. Sotva díky   největšímu vzedmutí vůle nějaký problém   vyřeší, padají znovu do dalšího. Nakonec   jsou uvězněni v kostele, kde děkovali Bohu za   spásu, zatímco venku zuří vládní násilí.   Do chrámu, jako do království božího, jdou   místo lidí pokojné ovečky... - Užití oveček   a medvíděte je zde vůbec výzva k pochopení.   Lidstvo má stádnost ovcí, ale nemá jejich   mírnost a nevinnost. Je spíš medvědem, jehož   se však bojí. Zavražděný beránek boží   nesnímá jejich hříchy, ale zmnožuje je.   Zvířata jsou lepší než lidé.

Mistrovské Buňuelovo podobenství mířící do   jeho oblíbených terčů: aristokratické,   měšťácké i církevní smetánky. Formou   připomínající absurdní divadlo tu zobrazuje   její izolovanost a odtrženost od reality,   zapouzdření se ve vlastních malicherných   problémech a neschopnost vyjít z nich ven. V   bizarní situaci společnosti uvězněné   zdánlivě bezdůvodně v jedné místnosti se   odhaluje i pomíjivost tenké civilizační slupky   na kterou býváme tak pyšní. Samozřejmě ne   všechno je tak očividné. Buňuelova   surrealistická minulost i tady vystrkuje růžky   a nechává mnohé další otázky viset ve   vzduchu.

V přepychovém sídle se sejde na večeři   vznešená společnost, která se z ne zcela   pochopitelných důvodů rozhodne u svého   hostitele přenocovat. Ráno ovšem zjistí, že   nikdo z přítomných nemůže jakousi záhadnou   mocí opustit místnost. Několik lidí tak   zemře, jiní se pomátnou na rozumu, všichni   trpí hladem a žízní, přijde i na rvačky či   okultismus. Vinou těchto podivných okolností   samozřejmě leccos vyplývá na povrch... U   Anděla zkázy lze najít snad vše, co bývá   obecně pokládáno za Buňuelovy tvůrčí   atributy: kritika blazeované aristokratické   smetánky, popírání tradičních světských i   církevních hodnot, balancování mezi realismem   a mysterióznem, surrealistické výpady (ruka   mrtvého putující po pokoji)... Chvíli se   člověk upřímně směje a chvíli zděšeně   pozoruje destruktivní hemžení na plátně.   Velice zajímavý a zábavný snímek.