Anděl zkázy

Anděla zkázy osobně   považuji za nejtypičtější   Buňuelovo dílo. Najde se v   něm od každého z jeho   filmů něco. Mám jeho filmy   rád, protože nenabízejí   jen pasívní podívanou, ale   vybízejí i k přemýšlení,   nebo lépe řečeno různé   myšlenky se vám při nich   samy hrnou do hlavy. Líbí se   mi důraz na každičký   detail a zdánlivě   bezvýznamné věty, jež   však mají hluboký význam,   často blasfemický. Vyžaduje   to stálou divákovu   pozornost. Vysvětlit   Buňuelovy filmy bývá velmi   těžké: kolik hlav, tolik   rozumu. Samotný Luis Buňuel   ovšem jakoukoli exaktní   interpretaci vždy odmítal.   Zcela správně. Ona tam   samozřejmě nějaká je, ale   existuje jenom v tvé mysli,   nepřenosná do jiné.   Například Já vidím v   Andělovi zkázy alegorii na   lidstvo a na lidskou   společnost. Také lidé   žijí v absurdní situaci,   kterou by vyřešilo cosi tak   zdánlivě prostého, jako je   například odchod z   místnosti a z domu; ale   nemohou, jako by jim v tom   bránila sama podstata   lidství. Sotva díky   největšímu vzedmutí vůle   nějaký problém vyřeší,   padají znovu do dalšího.   Nakonec jsou uvězněni v   kostele, kde děkovali Bohu za   spásu, zatímco venku zuří   vládní násilí. Do chrámu,   jako do království božího,   jdou místo lidí pokojné   ovečky... - Užití oveček a   medvíděte je zde vůbec   výzva k pochopení. Lidstvo   má stádnost ovcí, ale nemá   jejich mírnost a nevinnost.   Je spíš medvědem, jehož se   však bojí. Zavražděný   beránek boží nesnímá   jejich hříchy, ale zmnožuje   je. Zvířata jsou lepší   než lidé.

V přepychovém sídle se   sejde na večeři vznešená   společnost, která se z ne   zcela pochopitelných důvodů   rozhodne u svého hostitele   přenocovat. Ráno ovšem   zjistí, že nikdo z   přítomných nemůže jakousi   záhadnou mocí opustit   místnost. Několik lidí tak   zemře, jiní se pomátnou na   rozumu, všichni trpí hladem   a žízní, přijde i na   rvačky či okultismus. Vinou   těchto podivných okolností   samozřejmě leccos vyplývá   na povrch... U Anděla zkázy   lze najít snad vše, co   bývá obecně pokládáno za   Buňuelovy tvůrčí atributy:   kritika blazeované   aristokratické smetánky,   popírání tradičních   světských i církevních   hodnot, balancování mezi   realismem a mysterióznem,   surrealistické výpady (ruka   mrtvého putující po   pokoji)... Chvíli se člověk   upřímně směje a chvíli   zděšeně pozoruje   destruktivní hemžení na   plátně. Velice zajímavý a   zábavný snímek.

Mistrovské Buňuelovo   podobenství mířící do   jeho oblíbených terčů:   aristokratické, měšťácké   i církevní smetánky. Formou   připomínající absurdní   divadlo tu zobrazuje její   izolovanost a odtrženost od   reality, zapouzdření se ve   vlastních malicherných   problémech a neschopnost   vyjít z nich ven. V bizarní   situaci společnosti   uvězněné zdánlivě   bezdůvodně v jedné   místnosti se odhaluje i   pomíjivost tenké   civilizační slupky na kterou   býváme tak pyšní.   Samozřejmě ne všechno je   tak očividné. Buňuelova   surrealistická minulost i   tady vystrkuje růžky a   nechává mnohé další   otázky viset ve vzduchu.