A pobežím až na kraj sveta

Milý obyčejný film o dětství
Na tenhle film jsem natrefil   uplně náhodou a přestože   je natočený na konci   sedmdesátých let, viděl   jsem ho dnes prvně. Mile mne   překvapil. Jeho děj je   prostý, pomalu plynoucí,   ačkoliv holka hlavní postava   filmu, prožívá pro ni   občas nelehké situace,   zvládá vše dobře. Po duši   mne pohladilo obyčejné   žití tehdejších lidí a   záběry na hrající si   děti. Když hráli karty   uplně se mi vybavilo jak jsme   my coby páni kluci mastili   karty. Byli jsme tehdy   lumpové a lítali jsme po   stráni stříleli lukem atd.   prostě pohodové dětství   mezi pohodovýma   dospělákama. Tenhle film mi   to připoměl. Prostě relax.   Oproti dnešním akčním   dětským filmům.

Přesně takovýto typ   rodinných filmů s   příměsí sociálního   dramatu, jaké se u nás   točily pouze ve zlatých   časech normalizace mám rád.   Majka nemá zrovna idylické   dětství. Přestože její   handicap není nikterak   vážný, na vesnici se to   přece jen bere trochu jinak.   Spolužáci se jí vysmívají   a hanlivě ji přezdívají   "kačica". Ani v   rodině se Majce příliš   porozumění nedostává,   pouze pobožná babička se   jí s láskou věnuje. Navíc   matka Majce zakazuje   přátelit se s její jedinou   kamarádkou Jankou, neboť   její matka roznáší drby o   Majčině starší sestře   Madleně. Třebaže si Majka   našetřila na bicykl, rodiče   jí ho odmítají koupit a tak   jedinou Majčinou zábavou je   sbírání ubrousků a i o ně   při sestřiných zásnubách   přijde. A když ji zklame i   spolužák Miro, jenž jí   měl jít za družbu na   svatbě, Majka si připadá,   jak říká její babička,   jako ta poslední litera v   abecedě. Film naštěstí   končí optimisticky, operace   Majčiných nohou se podaří.   Příjemný a dojemný   (nikoliv však citově   vyděračský) film. 65%