A pobežím až na kraj sveta

Přesně takovýto typ rodinných filmů s   příměsí sociálního dramatu, jaké se u nás   točily pouze ve zlatých časech normalizace mám   rád. Majka nemá zrovna idylické dětství.   Přestože její handicap není nikterak vážný,   na vesnici se to přece jen bere trochu jinak.   Spolužáci se jí vysmívají a hanlivě ji   přezdívají "kačica". Ani v rodině   se Majce příliš porozumění nedostává, pouze   pobožná babička se jí s láskou věnuje.   Navíc matka Majce zakazuje přátelit se s její   jedinou kamarádkou Jankou, neboť její matka   roznáší drby o Majčině starší sestře   Madleně. Třebaže si Majka našetřila na   bicykl, rodiče jí ho odmítají koupit a tak   jedinou Majčinou zábavou je sbírání ubrousků   a i o ně při sestřiných zásnubách přijde. A   když ji zklame i spolužák Miro, jenž jí měl   jít za družbu na svatbě, Majka si připadá,   jak říká její babička, jako ta poslední   litera v abecedě. Film naštěstí končí   optimisticky, operace Majčiných nohou se   podaří. Příjemný a dojemný (nikoliv však   citově vyděračský) film. 65%

Milý obyčejný film o dětství
Na tenhle film jsem natrefil uplně náhodou a   přestože je natočený na konci sedmdesátých   let, viděl jsem ho dnes prvně. Mile mne   překvapil. Jeho děj je prostý, pomalu   plynoucí, ačkoliv holka hlavní postava filmu,   prožívá pro ni občas nelehké situace,   zvládá vše dobře. Po duši mne pohladilo   obyčejné žití tehdejších lidí a záběry na   hrající si děti. Když hráli karty uplně se   mi vybavilo jak jsme my coby páni kluci mastili   karty. Byli jsme tehdy lumpové a lítali jsme po   stráni stříleli lukem atd. prostě pohodové   dětství mezi pohodovýma dospělákama. Tenhle   film mi to připoměl. Prostě relax. Oproti   dnešním akčním dětským filmům.